Geografie a historie zaplňují veškerý obsah našeho poznání, a to: geografie – prostor, historie – čas. | ||
| --Immanuel Kant | ||
Na úvod kapitoly věnované socioekonomické geografii si uvedeme její definici: „Socioekonomická geografie je věda studující diferenciaci (rozdělení), integraci (spojení) a organizaci (vytváření a udržování struktur) sociálních, kulturních a ekonomických jevů a procesů včetně jejich časoprostorové dimenze.“
Socioekonomická geografie je známá i pod následujícími názvy: geografie ekonomická, hospodářská, společenská (tyto názvy nepostihují přesně celou náplň této geografické disciplíny), dále geografie humánní (geografie člověka), tento název se ujal v anglosasském světě (human geography) nebo antropogeografie, známá spíše v německy mluvících zemích (Antropogeographie). Dříve se používalo označení politická geografie.
Jak je patrné z definice, socioekonomická geografie se zabývá především činností člověka na planetě Zemi a vším, co s ní souvisí. Věnuje se pěti základním druhům problémů:
Antropoproblémy, které se především týkají člověka samotného, např. populační vývoj.
Sociální problémy, které se zaměřují především na interakci člověka a společnosti, např. osídlení, rozmístění volebních obvodů.
Ekonomické problémy, např. lokalizační problémy průmyslu, zemědělství, služeb, cestovního ruchu...
Komunikační problémy, např. dopravní obslužnost.
Komplexní problémy, které studují determinaci člověka prostředím a naopak, např. problémy trvale udržitelného rozvoje, ochrany životního prostředí, konflikt severu a jihu, globalizace...
Toto schéma je velmi podobné základnímu modelu GIS. Geografický (jakožto i každý jiný) výzkum tvoří také systém, probíhá podle tohoto schématu. Obecně lze k geografickému výzkumu přistupuje několika různými způsoby. Jejich volba závisí na kvalitě vstupních dat, možnostech zpracování a požadovaných výsledcích. Mezi hlavní používané přístupy řadíme přístup historický, systémový, ekologický, matematický a modelování (poslední dva přístupy jsou nejbližší principům geomatiky).
Historický přístup – objasňuje změny geografických jevů a objektů v čase, na jeho základě se zformovala paleogeografie a historická geografie; spočívá ve sledování libovolného geografického jevu v čase bez jakýchkoli interakcí. Tento systém je časem prověřený a hojně používaný. Bohužel i v případech, kdy jeho aplikace není právě nejvhodnější, například výuka geografie na středních a základních školách.
Systémový přístup – jde zkoumání komplexního geosystému, tedy jednotného souboru různých mezi sebou úzce svázaných útvarů a systémů, přičemž geosystém se skládá z jádra a okolí.
Ekologický přístup – částečně podmnožina předchozího. Zkoumá vzájemné vazby, vlivy a chování – interakce. Jde o jeden z hlavních a nejprogreivnějších směrů současné geografie. Používá se hlavně v socioekonomické geografii. Nemá své vlastní metody, ale používá a tím i sjednocuje metody z ostatních přístupů.
Matematický přístup – souvisí s exaktizací geografie, která započala zhruba v 60. letech a souvisí s rozvojem počítačů. Stěžejní role v tomto typu přístupu hraje matematický aparát a použití výpočetní techniky. Vlastní práce se skládá z analýz a jiných logických operací na základě exaktních dat. Bohužel výpočetní technika neumožňuje provádět všechny myšlenkové operace, kterých je schopen mozek člověka. Proto matematický přístup sebou přináší jisté problémy, které především souvisí se skutečností, že geografové nezvládají složitý matematický aparát a matematici často nejsou schopni pochopit, že reálný svět nejde popsat jen matematickými prostředky.
Modelování – souvisí také s exaktizací. Badatel si na základě originálu vytvoří model, na němž zkoumá některé vlastnosti originálu. V současnosti se přechází z mechanických na matematické (digitální, číselné) modely.
Volbu konkrétního přístupu provádíme ve fázi PREPARE, která je nejdůležitější, nejnáročnější, nejdelší a skládá se ze čtyřech základních kroků:
Postavení problému a vytyčení výzkumného úkolu
Předběžná analýza dostupných informací, podmínek a metod řešení
Formulace výchozích hypotéz
Teoretický rozbor hypotéz, popřípadě plán a organizace experimentu
Podle výše uvedeného schématu se tyto základní přístupy liší především ve fázi WORK (a samozřejmě ve fázi PREPARE, kde na jejich základě připravuje celý výzkum). Ostatní části mohou být obecně společné, ale každý přístup upřednostňuje metody jemu nejbližší. Proto si nyní uvedeme metody vstupu dat (IN), metody výstupu dat (OUT), obecné metody zpracování dat a speciální metody zpracování dat pro některé přístupy.
Pozorování – má především kvantitativní charakter, je nutná příprava badatele – je třeba zhodnotit hloubku, rozsah, pozorované jevy, procesy a důsledky. Pozorování má většinou stacionární[1]. Rozlišujeme průzkum a experiment – jejich rozdíl je v přirozených, resp. v uměle navozených podmínkách pozorování.
Rozhovor (interview) – pro jeho uskutečnění je třeba vysoká kvalifikace v geografii, sociologii a psychologii, což se často podceňuje. Postupujeme od jednoduchých ke složitým otázkám, od všeobecných ke složitým otázkám. Z rozhovoru pořizujeme zápis nebo zvukový záznam.
Dotazník (anketa) – často používaná technika zvláště v socioekonomické geografii. Jejím výsledkem je velké množství výsledků. Při tvorbě dotazníku je nutné zadávat jednoznačné otázky.
Terénní výzkum, expedice – jejich náplň se mění díky nové technice, například GPS. Potřebná je rutina, intuice a zkušenost.
Studium literárních a archivních pramenů (včetně práce s počítačovými daty)
Práce s mapou – Nikolaj Baranskij (1934):“1. Mapa je alfou a omegou geografie, výchozím a konečným momentem geografického výzkumu; 2. Mapa je stimulem k zaplňování prázdných míst; 3. Mapa je prostředkem k odhalování geografických zákonitostí; 4. Mapa je nezbytným prostředníkem mezi krajně omezeným záběrem přímého pozorování jedince a obrovským rozsahem objektu geografického výzkumu – zemského povrchu; 5. Mapa je „druhým jazykem“ geografie; 6. Mapa je jedním z kritérií geografičnosti.“ Mapa informuje o rozmístění a formě zkoumaných objektů. Její zkoumání může tvořit úvodní (získání dat) a její tvorba i závěrečnou fázi (prezentace dat) geografického výzkumu.
Dálkový (distanční) průzkum – do této skupiny řadíme například fotogrammetrii[2] a DPZ – někdy se používá označení aerokosmické metody. Výhody těchto technologií jsou velká plocha záběru, rychlá aktualizace a zpracování.
Obecně můžeme rozdělit fázi OUT na čtyři základní kroky:
Analýza a zobecnění výsledků
Ověřování výchozích hypotéz na podkladě získaných faktů
Konečné zpracování nových faktů a zákonů
Interpretace a previze (prognóza)
Z hlediska používání geografických informačních systémů je nejpoužívanější technikou výstupu dat kartografická technika (viz Tematická kartografie).
Socioekonomická geografie používá pro svůj výzkum metody sociologické, technicko – ekonomické, ekonomicko – statistické, demografické ...(na rozdíl od fyzické geografie, kde setkáme spíše s metodami geofyzikálními, geochemickými, paleogeografickými...). Zde si neuvedeme konkrétní metody (ty až ve specializovaných přednáškách), ale jen základní obecné metody:
Metoda geografického popisu – je nejstarší, tradiční a nejjednodušší. Na základě různých vstupních dat se popisuje celý objekt. Rozlišujeme dva základní druhy – obecný geografický popis (obecná struktura – geografická poloha, vymezení, povrch, podnebí, vodstvo, půdy, rostlinstvo, živočišstvo, nerostné složení, obyvatelstvo, hospodářství, vnitřní diferenciace regiónu a vnějších svazků); problémový (účelový) geografický popis (selekce faktů a naznačení způsobů řešení – moderní, velmi používaná varianta).
Morfometrická analýza – studuje na podkladě vstupních dat kvantitativní složku jednotlivých kvantitativních objektů nebo jevů. Používá se například teorie centrálních míst nebo analýza nejbližšího sousedství.
Komparativní (srovnávací) geografická metoda – byla prosazovaná hlavně klasickými německými geografy 19 století Humboldtem a Ritterem. Používá se nejen při terénním výzkumu, ale i jako statistické nebo kartografické srovnání. Jde o srovnávání několika objektů nebo jevů za účelem získání jejich společných nebo naopak odlišných znaků.
Metoda analogie – spočívá ve studiu objektů a jevů na základě podobnosti. Hodně se používá v modelování.
Metoda kauzální (příčiny a následku) – založená na vztahu příčina – následek, který platí mezi složkami geosféry a vysvětluje jejich vzájemnou polohu a chování.
Kromě obecných metod zpracování existují také speciální metody zpracování dat. Jejich použití závisí především na fázi PREPARE, resp. na výběru konkrétního přístupu.
Historické přístupy – rekonstrukce (vytvoření objektu v konkrétním historickém stavu, času a prostoru), aktualizace (stavy objektu v různých historických fázích, tzv. historické profily), reliktní metoda (rekonstrukce na základě stop v současnosti), strukturně – genetická metoda (objasňování současného stavu objektu na základě jeho vzniku a vývoje), srovnávací historická metoda (porovnávání historických jevů), prognózování (částečně historická metoda, neboť je založena na historických informacích, na jejichž základě výsledek směřuje do budoucnosti).
Matematické přístupy – velmi často je používaná korelace, která zkoumá závislosti mezi kvantitativními znaky a graficky je vyjadřuje.
GIS – soubor metod víceméně společný pro matematický přístup a modelování, jeho základní rys jsou prostorová data a práce s nimi, především analýzy.
Modelování – modely logické (mentální), kartografické (mechanické), matematické (včetně počítačových). Nejdůležitější je správně posoudit hlavní a podružné vlastnosti modelu, jeho okolí a vzájemných interakcí.
Někdy se spojují metody několika přístupů, například historická rekonstrukce pomocí počítačového modelu apod.