Obsah
Na úvod této kapitoly pojednávající o demografii a geografii obyvatelstva si uvedeme několik základních definic:
Geografie obyvatelstva je geografická věda, která zkoumá prostorové rozložení obyvatelstva na Zemi.
Demografie je společenská věda o obyvatelstvu; nezkoumá však jednotlivé události v životě člověka (narození, úmrtí, sňatek…), tyto události jsou seskupovány do statistických jednotek, které jsou analyzovány hromadně. Demografie především spolupracuje s matematikou (statistikou) a sociologií (zabývá se sňatečností a rozvodovostí – sociálními jevy).
Populace je soubor jedinců určitého živočišného druhu žijících a reprodukujících se v určitém vymezeném území. Populace se stále vytváří, jedinci v jedné populaci mají společnou řeč, kulturu, mentalitu… Rozlišujeme uzavřenou populaci, kterou bereme jako uzavřenou vůči ostatním populacím, přičemž nepočítáme s mechanickou měnou obyvatelstva, ale pouze s přirozenou. Opakem uzavřené populace je populace otevřená.
Pod pojmem obyvatelstvo rozumíme soubor lidí žijících na určitém území, který se zpravidla skládá z několika populací. Mezi základní znaky obyvatelstva patří etnické a národnostní složení, prostorové rozmístění (struktura sídel), hustota osídlení, struktura podle pohlaví, věku, ekonomické aktivity, sociální příslušnosti, profese, zaměstnání, vzdělání, mateřského jazyka, náboženského vyznání, rodinné stavu…
Demografické charakteristiky se utvářejí na základě významných událostí v lidském životě. Těmito událostmi rozumíme například narození nebo úmrtí, k niž jako demografické charakteristiky přísluší porodnost a úmrtnost (zvláštním druhem úmrtnosti je také potratovost). Používáme i jiné charakteristiky jako například sňatečnost, rozvodovost, nemocnost, migrace, které zprostředkovaně ovlivňují dvě základní.
Za migraci považujeme pohyb obyvatelstva po území, které má trvalejší charakter a při němž se mění bydliště osoby. Vnější migrace přesahuje hranice daného území (např. zahraniční migrace), zatímco vnitřní (vnitrostátní) znamená pohyb uvnitř státního útvaru.
Počátky demografie spadají do období renesance. Důležitou postavou je Angličan John Graunt (1620-1674), který při studiu záznamů v londýnských matrikách došel k základním demografickým pravidlům. Například odhadl poměry mezi pohlavími, počty narozených podle pohlaví a strukturu úmrtí v závislosti na věku (počátky úmrtnostních tabulek[6]). Růstem počtu obyvatel se v téže době zabýval Thomas Robert Malthus. Prvním demografickým dílem v Čechách a na Moravě byla dvanáctidílná publikace statistika Josefa Antonína Rieggera vydaná koncem 18.st., která popisovala obyvatelstvo Čech. V současné době jsou zřejmě nejznámějšími českými demografy Zdeněk Pavlík (PřF UK) a Felix Koschin (VŠE).
Sčítání lidu (census) – jde o nejstarší statistickou akci v lidských dějinách. Existují důkazy, že probíhalo již v Babylonu, Římě, Řecku, Palestině[7]. První sčítání měly různé nedostatky – evidováni byli pouze muži, otroci se počítali mezi majetek. V polovině 19. století byly vytvořeny v Belgii první zásady sčítání lidu (Adolf Lambert Quetelet), což to vedlo k založení Mezinárodního statistického úřadu (www.cbs.nl/isi/). Další změny v organizaci a metodice sčítání lidu souvisí z rozvojem výpočetní techniky, která zjednodušila a zrychlila zpracování a také umožnila rozšířit oblast a objem zjišťovaných dat. Populační komise OSN doporučuje zhruba tento obsah sčítání – přítomnost v okamžiku sčítání, místo stálého pobytu, místo narození (bydliště matky v okamžiku narození), pohlaví, věk, vztah k hlavě domácnosti, rodinný vztah, živě narozené děti (jen u žen), gramotnost, nejvyšší dosažené vzdělání, ekonomická aktivita, odvětví (druh) vykonávané práce, postavení v zaměstnání (ostatní položky, jako například občanství, náboženské vyznání, národnost apod. jsou volitelné).
V České republice jsou demografická data dostupná na Českém statistickém úřadu (ČSÚ, www.czso.cz).První sčítání na našem území 1753 proběhlo za vlády Marie Terezie. Bylo stanoveno, že sčítání bude probíhat v tříletých intervalech, po duchovní i světské linii[8]. První moderní sčítání lidu proběhlo v roce 1857. Desetileté intervaly byly zavedeny roku 1869. V současnosti provádí sčítání lidu ČSÚ, přičemž poslední sčítání proběhlo v roce 2001.
Běžná evidence přirozené měny – jedná se opět o historickou záležitost. Evidence přirozené měny vedly většinou církve jako záznamy narození a úmrtí (resp. křtu a pohřbu), proto se dochovaly celkem kompletní. Výjimku tvořili pouze jinověrci (například Židé, kteří měli své vlastní statistiky). Nejstarší matrika u nás pochází z 1. poloviny 16.století. Josef II. zavedl roku 1784 matriční patent, který vedením matrik pověřil světské úředníky. Pro vedení matrik je důležitá mezinárodní definice živě narozeného dítěte (aby nedocházelo ke sporům): Narození živého dítěte je úplné vypuzení nebo vyjmutí plodu z těla matčina bez ohledu na délku těhotenství, jestliže plod po narození dýchá nebo projevuje jiné známky života jako je srdeční činnost, pulsace pupečníku nebo aktivní pohyb kosterního svalstva. Také uvádíme definici úmrtí: Úmrtí je trvalé vymizení všech známek života bez možnosti jejich opětovného oživení (Každá zemřelá osoba musí být prohlédnuta lékařem a musí být stanovena příčina úmrtí. S dodržováním těchto pravidel jsou problémy ve válkách a při epidemiích.). V současnosti se na matrikách měsíčně vypisují Hlášení o narození, o ukončení těhotenství potratem a o úmrtí. Na matrikách v místě oddání se evidují i sňatky[9]. Rozvody[10] eviduje Ministerstvo spravedlnosti. Kromě statistických ročenek lze některá data nalézt i na Ministerstvu zdravotnictví (nomocnost, sebevraždy, potraty) a v Demografické ročence OSN (mezinárodní statistika).
Běžná evidence migrací – v České republice je evidence vnitřní migrace založena na povinném přihlašování k trvalému pobytu. To s sebou přináší problémy: ne každý žije tam, kde je přihlášen; kromě Prahy (respektive městských obvodů v Praze) se neeviduje stěhování uvnitř obcí.
Zvláštní (výběrová) šetření (mikrocensus) – provádí se u skutečností, které se nevyplatí zkoumat u celé populace. Proto se provádí šetření pouze u vybraného vzorku obyvatelstva, jehož výběr musí být reprezentativní (poměr jednotlivých složek obyvatel musí odpovídat skutečným poměrům).
Tzv. populační registr – registr obyvatelstva
Ukazatele používané v demografii
Základní data – získaná jednotlivými šetřeními, absolutní čísla.
Analytická data – vznikají zpracování dat základních
Poměrná čísla extenzitní – vyjadřují podíl nebo proporci zpravidla v procentech, používají se k vyjádření struktury celku.
Poměrná čísla intenzitní – mají ve jmenovateli nositele událostí nebo jevů uvedených v čitateli, např. počet zemřelých na 1000 obyvatel.
Míry – do jmenovatele se používá průměr jednotek z krajních stavů časového intervalu nebo rovnou průměr jednotek ze středu intervalu, např. střední stav obyvatelstva, který se počítá k 1.7. každého roku.
Kvocienty – mají ve jmenovateli celý exponovaný soubor jednotek, u kterých sledovaná událost může nastat, bere se počet jednotek na počátku časového intervalu, kvocienty mají charakter pravděpodobnosti.
Poměrná čísla srovnávací (indexy) – podíl dvou absolutních čísel vymezených odlišně časově nebo prostorově, např. podíl počtu obyvatel v různých letech nazveme indexem růstu obyvatel.
Dále můžeme ukazatele rozdělovat na obecné (celkové), ty zahrnují celou populaci, a diferenční nebo specifické, které zahrnují jen její část. Specifické jsou vztaženy vzhledem k věku (specifické míry úmrtnosti podle věkových skupin), diferenční jsou vztaženy vzhledem k sociální nebo národnostní příslušnosti (diferenční plodnost žen podle vzdělání). Rozlišujeme údaje transverzální (týkají se určitého časového období, např. roku) a longitudinální (jsou vymezeny jednou nebo několika generacemi, dlouhodobé). Z hlediska statistické připravenosti hovoříme o údajích předběžných a definitivních (například výsledky voleb).
Společnou proměnnou všech demografických ukazatelů je čas. Jednak rozlišujeme přesné časové určení události (zemřelí podle data narození) a její časovou vzdálenost od události předchozí (zemřelí podle dosaženého věku). Rozeznáváme tedy dvojí řazení dat.
[6] Vlastní úmrtnostní tabulky a pravidla jejich tvorby formuloval až na přelomu 18. a 19. st. Pierre Simon de Laplace.
[7] Záznam o sčítání lidu na všech územích Římské říše se vyskytuje i v Bibli.
[8] Světské sčítání zřejmě z daňových důvodů počet obyvatel nadhodnocovalo.
[9] Sňatek je zákonný svazek dvou osob opačného pohlaví. Tato definice však není obecně platná. Doporučuje se neklást důraz na jaké normě je svazek založen, zda se jedná o sňatek občanské, církevní…
[10] Rozvod je zákonný rozpad manželství, který dává oběma stranám právo uzavřít nový sňatek.