V poslední době sílí trend zařazovat geografii sídel a geografii města do jedné disciplíny, tzv. urbánní geografie (urban geography). Geografie sídel se spíše zaměřuje na prostorové uspořádání a prostorové vztahy jednotlivých sídelních útvarů – systém osídlení, zatímco geografie města se zabývá konkrétním sídlem, jeho vnitřní strukturou a vnějšími vazbami – město jako systém.
V tomto materiálu nejprve navážeme na kapitolu Teorie centrálních místa zmíníme se o dalších teoriích, které se dají aplikovat na sídelní systémy. V další části se zaměříme na vývoj osídlení a některé způsoby klasifikace sídel.
Jednou z prvotních teorií zabývajících se systémem osídlení byla Christallerova teorie centrálních míst. Dalšími modely, které je možné aplikovat v geografii sídel, jsou také modely vycházející z difúzní teorie – Hudsonův model nebo Vanceův kolonizační model (viz kapitola Teorie centrálních míst).
Jeden z modelů, který simuluje rozložení sídel podle velikosti v rámci sídelního systému uvnitř státu, je Rank Size Rule neboli Zipfova křivka. Určuje vztah mezi velikostí města a jeho pořadím v rámci sídelního systému. Počet obyvatel nejlidnatějšího města se rovná součinu počtu obyvatel libovolného menšího města a jeho pořadí v rámci celého sídelního systému. Tento model je vhodný především pro oblasti (státní celky), ve kterých se vyskytuje jedno nadprůměrně velké město.
Modernější teorii představuje tzv. teorie městských systémů. Na rozdíl od předchozích statických teorií se teorie městských systémů zaměřuje spíše na dynamické vlastnosti městských systémů, především nejrůznější růstové impulsy. V rámci tohoto modelu rozeznáváme národní centra, urbanizační centra, regionální centra a lokální centra (podobnou hierarchii mají i příslušné systémy). Základem této teorie je rozlišování přímé vzdálenosti a tzv. hierarchické vzdálenosti. Proto například města nižšího řádu, která leží blízko tzv. národního centra (největšího města), jsou ve výhodě oproti městům na stejné významové hierarchické úrovni, ale vzdálenějším od centra. Tuto výhody, resp. nevýhody vyplývají především z rychlosti šíření nových informací (tzv. inovací) – teorie difúze inovací. Rozlišujeme následující typy difúze inovací:
Relokační – pohybují se nositelé informací
Expanzivní – informace se šíří postupně pomocí kontaktů mezi jednotlivými členy systému
Infekční – inovace se týká veškerých členů systému (všech obyvatel)
Hierarchická – informace postupně prostupuje jednotlivé vrstvy systému (skupiny obyvatel)
Tabulka 5.1. Působení jednotlivých typů difúze inovací
| Relokační infekční difúze | Migrační trendy |
| Relokační hierarchická difúze | Vysílání expertů do zahraničí |
| Expanzivní infekční difúze | Šíření módních trendů |
| Expanzivní hierarchická difúze | Šíření nových technologií mezi odborníky |
Šíření inovací mohou zabraňovat tzv. bariéry, které podle působení rozdělujeme na odrážející, propouštějící, absorpční a multifunkční. Jiný typ členění bariér je klasifikace na bariéry fyzické, společenské a technologické.
Jinou z možností jak hodnotit sídelní systémy je jejich otevřenost vůči vnějším vlivům, resp. podle míry provázanosti – interdependence – intenzita vztahů mezi sídly na národní (regionální) úrovni.
Tabulka 5.2. Otevřenost a interdependence sídel (podle materiálů Ondřeje Moulíčka)
| Vysoká otevřenost | Nízká otevřenost | |
| Nízká interdependence | Malý kontakt s národními sídly, velký vnější vliv – koloniální přístavní města | Nízká úroveň kontaktů jak s okolními sídly, tak s vnějším světem – středověká evropská města |
| Vysoká interdependence | Silné vztahy a provázanost s blízkým i vzdáleným okolím – současná evropská města | Silné národní vztahy (vztahy s okolními sídly), oslabená otevřenost vůči vnějšímu světu – americká města nebo socialistická města |
Než přistoupíme ke konkrétnímu popisu sídel a osídlení, je nutné seznámit se s několika základními definicemi.
Osídlení se skládá ze dvou základních složek – materiálních (stabilní složka, např. vzhled sídel) a sociálních (dynamická složka, např. obyvatelstvo, včetně jeho veškerých aktivit).
Základní jednotkou osídlení je sídlo – každé obydlené místo, včetně příslušných doplňkových ploch bezprostředně funkčně spojených s obydlími. V jednotlivých sídlech dochází ke koncentraci obyvatelstva a také k různým formám reprodukce (demografické, ekonomické...).
Obec je nejnižší administrativní sídelní jednotka, která má právní subjektivitu a místní orgány správní moci. Obec nemusí být základní jednotkou osídlení (může se skládat z několika sídel).
Mezi základní sídelní jednotky počítáme také sídelní lokality a urbanistické okrsky. Sídelní lokality jsou typické spíše pro venkov. Jedná se o jednotlivá sídla od sebe oddělená nezastavěnými plochami. Sídelní lokalita zahrnuje minimálně třicet trvale bydlících obyvatel nebo deset bytových jednotek. Urbanistické obvody se týkají spíše měst, přičemž jde o dílčí části měst vymezené podle určitého znaku (historický vývoj, funkční využití...).
Další pojmem, který se týká osídlení je sídelní síť – rozmístění sídel bez ohledu na jejich velikost, strukturu a funkci.
Sídelní systém je soubor sídel vzájemně propojených funkčními vztahy (zaměstnaneckými, kulturními, obchodními...). Tyto vztahy dále ještě dělíme podle druhu, intenzity a hierarchie.
Na vytváření sídel a sídelních systémů se nejvíce podílí následující faktory:
Přírodní podmínky – reliéf, klima, vegetace, geologické podloží atd.
Socioekonomické podmínky – doprava, služby, výroba apod.
Činitelé obecného charakteru – administrativní a politické uspořádání
V raných etapách rozvoje sídel hrála hlavní roli při jejich tvorbě fyzickogeografické limity, v současnosti se stále více prosazují socioekonomická omezení.