Studium vnitřní struktury města patří mezi priority současné geografie města. Geografové se především zabývají vývojem prostorových struktur v čase (plošné změny, diferenciace...). Pod pojmem prostorové struktury rozumíme především jednotlivé městské části – centrum, předměstí, čtvrti, funkční zóny apod. Vývoj prostorových struktur je studován především pomocí sledování nejrůznějších charakteristik, jako například využití půdy, charakteristik obyvatelstva, využití bytového fondu apod.
Znalosti vnitřní struktury města se dají uplatnit v rámci územního plánování jak ve veřejném, tak v soukromém (komerčním) sektoru.
Rozeznáváme tři základní složky vnitřní prostorové struktury města, které jsou vzájemně provázané (každá budova je charakterizována svým fyzickým stavem, funkčním využitím a také sociálním statusem obyvatel, přičemž samozřejmě jednotlivé složky spolu souvisí):
Fyzická prostorová struktura
Funkční prostorová struktura
Sociální prostorová struktura
Pod pojmem fyzická prostorová struktura rozumíme morfologickou prostorovou stavbu města, ale také fyzický stav jednotlivých objektů a agregátní charakteristiky. Základními prvky morfologie města jsou komunikace, pozemek a budova. Z těchto základních prvků jsou utvářeny složitější struktury – uliční síť, bloky zástavby, urbanizační celky apod. Morfologie zástavby má svoji horizontální (plošné rozmístění objektů) i vertikální (výšková členitost objektů) dimenzi. V morfologii měst se výrazně prosazují nejrůznější ekonomicko-společensko-kulturní vlivy (politika, náboženství, kultura, ekonomika...). Tyto faktory se nejvíce projevují ve stavbě uliční sítě ve městech.
Morfologické procesy rozdělujeme na genetické (procesy nové výstavby) a na transformační. Genetické procesy mohou být plánované, výstavba má homogenní, pravidelný, jasně strukturovaný charakter, postupné (různorodá zástavba). Transformační procesy dělíme na procesy
Intenzifikační – zůstává zachována uliční síť a většinou i půdorys budov; dochází ke slučování parcel, nárůstu výšky budov, případně k zástavbě vnitrobloků.
Asanační se zachováním uličních čar a vymezením bloků
Asanační – vede ke změně uliční sítě, vymezení parcel i bloků; příkladem může být asanace židovského města v Praze na přelomu 19. a 20. století nebo zástavba centra menších měst panelovými domy v dobách socialismu.
V současnosti jsou stěžejními tématy morfologie městské zástavby transformace okrajového venkovského osídlení a také revitalizace městských center.
Fyzický stav objektů hodnotíme podle různých klasifikačních systémů, například nově postavené objekty, plně rekonstruované objekty, částečně rekonstruované objekty, objekty v rekonstrukci, objekty v zachovalém stavu, zchátralé objekty a volné pozemky.
Podobně klasifikujeme také složitější morfologické struktury (tzv. agregátní charakteristiky) – nově vystavěná čtvrť, čtvrť s převažující novou výstavbou, čtvrť s vysokým stupněm rekonstrukce a obnovy, čtvrť vykazující úpadek apod.
Funkční prostorová struktura znamená rozdělení jednotlivých částí města podle funkce (funkčních složek, jednotlivých aktivit). Zároveň ji také můžeme vnímat jako provázanost jednotlivých funkčních složek městského systému. Existuje velké množství klasifikačních struktur:
Rozdělení částí města podle parcelních kultur
Počet (plocha nebo také poměr) bytových a nebytových celků
Liniové prvky, plošné prvky a uzly
Monofunkční a polyfunkční celky
Funkční složky vázané na aktivity obyvatelstva – bydlení, zaměstnání, doprava, služby, volný čas...
Komplexní klasifikace
Jestliže hodnotíme sociální prostorovou strukturu města, jedná se především o průzkum základních demografických charakteristik trvale bydlícího obyvatelstva. V zásadě používáme čtyři základní skupiny charakteristik:
Demografický status – věková struktura, velikost domácností, počet dětí…
Sociálně-ekonomický status – profesní struktura, kvalita bytového fondu, struktura příjmů a výdajů, vzdálenost a doba dojíždění…
Etnický status – národnostní složení, etnickou homogenitu, náboženství… Sociálně patologické jevy – neúplné rodiny, rozvodovost, potratovost, kriminalita…
V některých případech sledujeme také přechodně bydlící, nelegálně bydlící, případně dojíždějící za prací či za rekreací nebo cestovním ruchem. Sociálně demografickou strukturu nejlépe vyšetříme širokým empirickým šetřením. Posuzování sociální prostorové struktury města se kromě geografů zabývají také sociální antropologové, sociologové, statistici a demografové.
Jestliže budeme porovnávat sociálně prostorovou strukturu různých územních celků, musíme se snažit dbát na dvě základní pravidla:
Srovnání je relevantní pouze v případě, že porovnáváme významově i velikostně shodné celky.
Menší jednotky, v nichž získáme také menší počet dat, se zdají být méně homogenní (setkáme se s výraznějšími extrémními hodnotami) než větší celky.
V průběhu 20. století se vytvořily tři základní modely sociálně prostorové struktury měst:
Koncentrický model (Burgessův model) – postupně od středu k okrajům města dochází ke změnám některých demografických charakteristik: např. pokles věku obyvatelstva, růst velikosti domácností, vzestup počtu dětí. Na okrajích měst vznikají chudinské čtvrtě s nízkým sociálním statusem obyvatelstva – slumy. Podle vzdálenosti od centra rozlišujeme následující vrstvy:
vlastní centrum (central business district – CBD)
velkoobchod a lehký průmysl
čtvrtě nižších společenských vrstev
čtvrtě středních společenských vrstev
čtvrtě vyšších společenských vrstev
oblast těžkého průmyslu
okrajová obchodní centra
obytná předměstí
průmyslová předměstí
zóna dojížďky
Sektorový model (Hoytův model) – ve městě se vytváří sektory směřující od centra k okrajům, v nichž můžeme nalézt obyvatelstvo s různým vzdělanostním nebo profesním profilem (vysokoškoláci, manažéři, pracující v těžkém strojírenství...).
Vícejaderný model (Harris-Ullmaův model mnoha jader) – s tímto modelem se můžeme setkat ve městech, kde široké zastoupení různých etnických skupin, které vytváří své do jisté míry izolované kulturní enklávy – ghetta. Teorie mnoha jader se ovšem neomezuje pouze na etnické zóny, ale týká se měst obecně – města mají více jader, z nichž každé má svojí specifickou funkci (průmysl, obchod, služby, sport, rekreace...).
V praxi dochází k překrytí koncentrického modelu modelem sektorovým, přes se promítá model vícejaderný.
Pokud hodnotíme prostorovou strukturu města podle tzv. rodinného statusu (plodnost, počet pracujících žen, typ domácnosti...) získáme koncentrický model. V případě ekonomického statusu (příjmy, druh zaměstnání, úroveň vzdělání...) se setkáme se sektorovým modelem a při používání etnického statusu je výsledkem model vícejaderný.
Tyto základní modely byly podrobeny kritice pro jejich jednoduchost a statičnost – Hawley, Schnore, Firey. Kritiky stávající modely doplňovaly o vazby mezi jednotlivými komunitami, funkce městských zón, historický vývoj, kulturní prostředí, tradice, prestiže apod.
Hodnocení stavu městských prostorových struktur se často provádí pomocí nejrůznějších kvantitativních ukazatelů. Jejich použití je vhodné například pro práci s geografickými informačními systémy (GIS), neboť výsledkem jsou exaktní data a nich založené prostorové analýzy.
Jednou z hlavní kvantitativních charakteristik je míra segregace, která nám udává prostorové rozšíření skupin obyvatelstva v rámci celé populace. Základní vzorec výpočtu míry segregace má následující tvar:
kde X a Y jsou celkové počty členů obou skupin obyvatelstva, xi a yi jsou počty obyvatel obou skupin v různých částech území, n znamená počet částí, na které je celé zkoumané území rozčleněno a I je index segregace, který nabývá hodnot 0-100, přičemž 0 znamená, že obě skupiny obyvatelstva mají podobné prostorové rozmístění, zatímco hodnota 100 znamená různorodé prostorové rozmístění a tedy i vyšší stupeň segregace.
Kromě hodnocení stavu městských prostorových struktur se geografie města zabývá především změnami v prostorové struktuře města, jejich mechanismy (sled postupných kroků, které vedou ke změně), příčinami a důsledky. Pro popis změn odehrávajících se v jednotlivých částech městského systému se používají specifické termíny[20]:
Citadelizace – vytváření totálně izolovaných, uzavřených a chráněných zón v atraktivním prostředí, které soustřeďují nejbohatší vrstvy (elity) obyvatelstva. Citadelizaci můžeme označit jako určitou formu gentrifikace, obecně však platí, že citadely mají vyšší úroveň než gentrifikované čtvrti.
Gentrifikace – spočívá v revitalizaci městského centra a zároveň v postupném nahrazení původního obyvatelstva obyvateli s vyšším sociálním statusem (manažéři, profesionálové, tzv. yuppies). Pro gentrifikované oblasti jsou charakteristické malé domácnosti (jednočlenné, dvoučlenné) a luxusní byty. Často působí současně gentrifikační, revitalizační a komercionalizační procesy.
Ghettoizace – vytváří se čtvrti obyvatel (obyvatelstvo je často etnicky homogenní a tvořeno přistěhovalci – etnické enklávy) s nízkou sociální i ekonomickou úrovní, zároveň dochází k úpadku bytového fondu – tzv. dlouhodobě vyloučená vrstva obyvatel. Ke vzniku ghett dochází většinou ve zdevastovaných oblastech vnitřního města.
Komercializace – týká se především centrálních částí města, kde dochází k vytlačování bydlení komerční zástavbou.
Revitalizace (oživení) – projevuje se ve znovuoživení (rekonstrukce, dopravní sítě, služby…) městských čtvrtí nebo částí.
Suburbanizace – rozvoj zástavby na okrajích města určené pro vyšší nebo v současnosti spíše střední společenskou třídu, transformace venkovské krajiny na městskou. Suburbánní zástavba má charakter rodinných domů v soukromém vlastnictví a zahrady. V souvislosti s přesuny služeb do suburbanizovaných oblastí hovoříme o vzniku tzv. edge cities, která nejsou závislá na městských centrech.
Úpadek – opak revitalizace, souvisí s poklesem kvality bytového fondu, fundu, dopravních struktur… a také s odlivem obyvatelstva. Úpadkem jsou často postižené tzv. dělnické čtvrti, zvláště poválečné[21].