Definice politické geografie (podle Jacksona): Politická geografie analyzuje politické fenomény (jevy) v prostorovém kontextu.
Politická geografie je velice široká geografická disciplína, která v současnosti zažívá období prudkého rozvoje. V České republice se řadí do skupiny dílčích sociogeografických disciplín. Pokud použijeme klasifikaci obvyklou v USA, pak politická geografie tvoří jednu ze tří hlavních oblastí geografie člověka (tzv. human geography). Kromě politické geografie do skupiny geografie člověka patří ještě ekonomická a sociální geografie.
Historie politické geografie je poměrně krátká. Samotný pojem politická geografie je převzatý z názvu knihy německého geografa a přírodovědce Friedricha Ratzela (1844 – 1904) Politische Geographie (München, 1897). Počátky politické geografie jsou dále spojeny se jmény Rudolf Kjellén (1864 – 1922) a Karl Haushofer (1869 – 1946). Později po druhé světové válce se přesunulo těžiště politické geografie do Spojených států amerických (Saul Cohen, Nicholas Spykman, A.T. Mahan, Samuel P. Huntington /publikace Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu/)[22].
Některé obory politické geografie:
Geopolitika – věda o hlavních typech mezinárodních politických regiónů, zabývá se aspekty a specifiky územního vývoje a politického rozvoje států (vytváření hranice vůči sousedům) ve vztahu k mezinárodní politice.
Interpretace politické mapy (Politická diferenciace světa) – studuje politickogeografickou charakteristiku států, politická a ekonomická seskupení, vliv státní politiky na vytváření geografického prostředí.
Správní a administrativní členění – zaměřuje se na analýzu a vývoj státní správy, správních a administrativních celků, vztahy centra a periferie apod.
Geografie integrace – studuje nejrůznější integrační formy, procesy, důvody, klasifikace integrací.
Geografie síly – zabývá se souvislostmi ekonomického významu a vojenské síly, vojenskými doktrínami apod.
Geografie konfliktů – jedná se o velice moderní a perspektivní část politické geografie, studuje typologie, formy, příčiny, důsledky a perspektivy konfliktů ve světě.
Volební geografie – v současnosti nejrozšířenější a nejpopulárnější část politické geografie, viz samostatná kapitola.
Vexilologie[23] – nauka o vlajkách, praporech, vlajkové etiketě, státních symbolech; v současnosti tvoří státní symboly součást moderních atlasů.
Základním objektem studia politické geografie jsou veškeré politické útvary vyskytující se na Zemi. K těmto politickým útvarům řadíme především státy (včetně jejich vnitřní struktury) a seskupení států (subjektivní – definovaná na základě konkrétní aktivity příslušníků sdružení, objektivní – existují nezávisle na vůli členů seskupení). Tato seskupení dále můžeme dělit podle jejich zaměření na politická, vojenská, hospodářská, etnická, kulturní nebo smíšená (víceúčelová).
V současnosti se politická geografie kromě vztahů mezi státy nebo politickými regióny zabývá především procesem globalizace a také regionálními či lokálními problémy. Klíčovými oblastmi politické geografie jsou problémy spojené s lokalizačními konflikty (urban conflicts), rozdělováním bohatství (přerozdělovacími systémy, welfare system), územně správní organizací, státní správou a samosprávou a jejich financováním a geografií voleb. Kromě výše uvedených stěžejních oblastí do politické geografie patří studium geopolitiky, mezinárodních a hraničních konfliktů, integračních procesů, demokracie a lidských práv, nacionalismu a separatismu, náboženství, bohatství a chudoby (hladu), integračních procesů, globálních problémů (jaderná hrozba, terorismus, ohrožení životního prostředí, vyčerpání nerostných zdrojů, problémy trvale udržitelného rozvoje, demografické problémy...), kriminality (včetně mezinárodního zločinu), sociálně patologických jevů, mezinárodního zločinu, tzv. politiky všedního dne, problematiky žen a dětí...
Při členění jednotlivých politických subjektů si musíme nejprve zvolit principy (faktory) diferenciace, přičemž je vhodné vybrat si hlavní princip diferenciace a pro jemnější členění i několik vedlejších principů. Za nejdůležitější principy diferenciace považujeme princip ekonomický (často používaný), ideologický (jeho význam v souvislosti s úbytkem států na bázi marxistického učení klesá), svobody (míry demokracie), národnostní (etnický, jeho význam v poslední době roste), historicko-kulturní (například náboženský, nebo princip vznikající kombinací předchozích) a politicko-správní (na základě forem státní moci nebo systémů vlády). Na bázi politicko-správního členění vytváříme i jedna z nejpoužívanějších klasifikací – klasifikace podle nezávislých států a závislých území (tzv. politická mapa světa).
Neuvedeme si konkrétní definici státu[24], ale spíše seznam vlastností, které jakékoli území musí splňovat, aby mohlo být považováno za stát[25]:
Přesně vymezené území
Trvale bydlící obyvatelstvo
Přítomnost a funkčnost vlády (resp. systému moci, který zabezpečuje výkon potřebných funkcí)
Organizovaná (společná) ekonomika
Společný komunikační systém
První státy vznikaly již v dávné historie v oblasti údolí Nilu, Palestiny, Mezopotámie a povodí Indu. Pro rozvoj států bylo důležité splnění následujících podmínek:
Přechod od samozásobitelství ke směnnému obchodu
Vznik a vývoj jádrových oblastí (koncentrace osídlení)
Vznik a rozvoj měst
Vznik a rozvoj základní komunikační sítě
Koncentrace kapitálu
Rozvoj individuálního vědomí a skupinových zájmů
Spojení etnického vědomí a politické aktivity (odpovědnosti), případně sociální stratifikace společnosti
Za nejstarší státy na světě se v současnosti považují, i přes skutečnost, že v průběhu věků docházelo ke změnám hranic a formy moci, Čína (vznik 1523 p.n.l.), Etiopie (1000 p.n.l.), Japonsko (660 p.n.l.). Na evropském kontinentě mezi nejstarší státy patří Dánsko (kolem roku 800), Švédsko (836), Francie (843), San Marino (855) Velká Británie (1066, dobytí Británie Normany) a Portugalsko (1140). Za první moderní stát (v dnešním smyslu slova) považujeme Spojené státy americké, které byly založeny v roce 1776.
Pro zajímavost v roce 1800 existovalo pouze patnáct nezávislých států, které se zachovaly dodnes v tehdejších hranicích – Čína, Etiopie, Japonsko, Dánsko, Švédsko, Francie, San Marino, Velká Británie, Portugalsko, Andorra (vznik 1255), USA, Španělsko (1492), Švýcarsko (1499), Thajsko (Siam, cca 1350) a Nepál (1769). Během 19. století došlo k masovému formování nových států především v Latinské Americe. Také v Evropě vznikaly nové státní celky během 19. století – Nizozemsko, Belgie, Německo, Itálie, Řecko (1830), Rumunsko (1877), Srbsko (1878), Bulharsko (1878, definitivně až v roce 1908). Na přelomu 19. a 20. století došlo k rozpadu britského koloniálního impéria. Postupně se oddělovaly Kanada (1867), Austrálie (1901), Nový Zéland (1907) a Jižní Afrika (1910). Další vlna vzniku nových států přišla po ukončení první světové války, kdy došlo k rozpadu Rakouska-Uherska, obnovení Polska, vzniku pobaltských republik a Finska, království Srbů, Chorvatů a Slovinců (v roce 1929 se stát přejmenoval na Jugoslávii) a Sovětského Svazu. Mezi další období vzniku nových státních celků počítáme tzv. první etapu rozpadu koloniálních impérií (1944-50), tzv. druhou etapu rozpadu koloniálních impérií (1956-65[26]) a rozpad socialistické soustavy na konci 80. let 20. století.
Z politického hlediska je pro existenci nezávislého státu nejdůležitější splnění dvou podmínek: suverenita (nezávislost, svrchovanost) státu a mezinárodní uznání této suverenity. Při vzniku států je důležitý důvod tohoto vzniku – nejčastěji hovoříme o vzniku státu na etnickém (národním) základě, tzv. národní státy, které vznikaly především v 19. a 20. století. I v současnosti existují tendence vytváření nových národních států, ale tyto tendence většinou nemají dostatečně silnou mezinárodní podporu (například Baskové, Kurdové, Tamilové, Tibeťané, Ujgurové, kavkazské národy...) – právo na sebeurčení se podřizuje tzv. vyšším zájmům (na druhou stranu, nerespektování nebo neustálé odkládání práva národa na samostatný stát často v historii vedlo k tragickým konfliktům).
Suverénní stát můžeme definovat jako jednotný systém, který tvoří území vymezené státní (mezinárodně uznávanou) hranicí, obyvatelstvo ztotožňující se s ideou jednotné státnosti a státní moc (forma vlády), vykonávaná na daném území.
Z právního hlediska jsou základními znaky státu princip teritoriality, existence státní moci a princip svrchovanosti (suverenity).
Jako státní území označujeme část zemského povrchu, včetně vodstva a prostoru nad ním i pod ním, který podléhá svrchovanosti konkrétního státu. Tato svrchovanost se vztahuje také na věci i osoby vyskytující se na daném území, včetně například podmořských kabelů, lodí a letadel s výsostnými znaky státu. Ke státnímu území řadíme také zastupitelské úřady v zahraničí.
Státní moc lze definovat jako organizovanou veřejnou moc sloužící k řízení společnosti, v demokratických systémech k prosazování veřejných zájmů.
Pod pojmem suverenita rozumíme nezávislost státu, resp. státní moci, na vnějších i vnitřních vlivech. Vnitřní suverenita znamená celkovou moc (zákonodárnou, soudní, normativní...) na vlastním území. Vnější suverenita spočívá v působení státu v oblastech mezinárodního práva.
Pokud chceme klasifikovat státy podle určitého kritéria, nejčastěji volíme jako klasifikační kritérium tzv. státoprávní systémy (typy státní moci). Rozeznáváme tři základní složky státní moci.
Uvedeme si jednu možnou klasifikaci státoprávních systémů založenou na ideologické bázi:
Komunistické režimy (ortodoxní komunistické diktatury) – jde o vládu úzké skupiny lidí nebo jednotlivce (diktátora), který je údajným zástupcem proletariátu. Ideologickým základem takových režimů bývá nějaká modifikace marxisticko-leninského učení, například maoismus. Mezi země s komunistickými režimy počítáme v současnosti především Korejskou lidově demokratickou republiku a Kubu.
Socialistické režimy – významnou roli hraje komunistická (dělnická, socialistická) strana a systém kolektivismu. Pro tyto státy je typické potlačování lidských práv, omezování trhu, rozsáhlé zásahy státu a rozsáhlý státní sektor. V současnosti zřejmě nenajdeme žádný typický socialistický režim, v minulosti to byly některé mírnější režimy ve východním bloku, například Maďarsko nebo Polsko v 80. letech 20. století.
Systémy založené na myšlenkách a principech volného trhu, individuální svobody a odpovědnosti – dnes hovoříme o tzv. demokratických státech, dříve se označovaly jako kapitalistické nebo buržoazní režimy.
Náboženské ideje – například islámské státy založené na tradičním právu šaríja. Systémy kombinující uvedené prvky (tzv. systémy třetí cesty) – do této skupiny můžeme zařadit pragmatické autoritativní režimy nebo tzv. korporativistické režimy (např. Mussoliniho typ fašismu). V současnosti do této skupiny řadíme také některé státy s komunistickým (socialistickým) režimem a tržními prvky – Čína, Laos, Vietnam.
Ostatní absolutistické režimy – jsou většinou založeny na nedotknutelnosti vládce. Označují se také jako absolutistické nebo autoritativní režimy. Ke státům s absolutistickými režimy patří například Saudská Arábie, ke státům s autoritativními režimy například Bělorusko.
Jiné ideologie – například rasismus (apartheid), fašismus, kastovní systém apod. V současnosti se netkáme s typickým představitelem tohoto směru. V minulosti šlo například o Jihoafrickou republiku, Chile nebo Kambodžu. Existují ovšem některé státy, které částečně diskriminují vlastní obyvatelstvo minoritních národů, například omezování občanů hlásících se k ruské národnosti v Lotyšsku nebo Estonsku.
Ultraliberální až anarchistické systémy
Jinou možností je klasifikovat státy podle koncepce stranických systémů. Takový systém, jehož autorem je italský geograf Giovanni Sartori (1976), rozděluje stranické systémy na soutěživé a nesoutěživé,přičemž obojí člení do sedmi základních skupin.
Tabulka 7.1. Klasifikace stranických systémů podle G. Sartoriho
| Třída (formát) stranického systému | Podtypy | Charakteristika | Příklady států |
|---|---|---|---|
| Systém jedné politické strany | Totalitární, autoritativní, pragmatický | Pro tento systém jsou charakteristické represivní formy vlády, totalitární systém představuje vládu ideologie jedné strany, autoritativní systém je založený na konkrétní osobnosti (skupině) a má menší ideologický náboj, pragmatický systém představuje vládu osvíceného diktátora; vlastní politické strany jsou většinou zakázány; pokud probíhají volby,pak jsou většinou formální nebo zmanipulované | Saudská Arábie, Bělorusko, KLDR, Kuba |
| Geografický význam | Místní, lokální (obchodní centrum pro nejbližší okolí) | Regionální nebo národní | Globální (integrace do mezinárodní dělby práce) |
| Fyzická struktura | Hustá, kompaktní zástavba uzavřená v hradebním systému | Bourání opevnění a s ním souvisící rozvolňování měst – úpadek center, rozvoj příměstských částí | Rozvolněné město, revitalizace center |
| Systém s hegemonní stranou | Ideologicko-hegemonní, pragmaticko-hegemonní | Existují neplnohodnotné strany (například v Československé socialistické republice strany Národní fronty) | Bývalá ČSSR, NDR; částečně Mexiko |
| Systém s převažující stranou | - | Existují svobodné volby a korektní politická soutěž (patří již mezi soutěživé systémy), ale v praxi dochází k dlouhodobé nadvládě jedné strany | Dříve Japonsko, Norsko, Švédsko nebo Indie |
| Systém dvou stran | - | Existují dvě velké politické strany,v některých případech je doplňují menší politické strany (nejčastěji jedna strana); velké politické strany ve volbách soupeří o hlasy centristických voličů | USA |
| Omezený (umírněný) pluralismus | - | Politická soutěž tří až pěti stran, poměrně stabilní politický systém; charakteristická je tvorba alternativních koalic, nevýhodou bývá existence extrémistických stran napravo i nalevo od politického středu | Nizozemsko, Norsko, Německo, Island |
| Extrémní (polarizovaný) pluralismus | - | Existence šesti až deseti politických stran vede k roztříštěnosti politického spektra; charakteristické znaky: chronická nestabilita, silné postavení středových stran, komplikované politické strany | Polsko, Izrael |
| Atomizovaný pluralismus | - | Politický chaos, bez výrazných systémových prvků; situace často ústí v radikální řešení pomocí nedemokratických prostředků | Rusko(?) |
[22] V politice působili také lidé s geografickým vzděláním, například český velvyslanec v USA Alexandr Vondra nebo ministerský předseda Slovinska Lojze Peterle.
[23] Z latinského vexillum – prapor římské jízdy.
[24] Definice státního útvaru je velice komplikovaná záležitost především díky své nejednoznačnosti. Stát můžeme definovat pomocí jeho atributů nebo pomocí jeho funkce. Pro zajímavost si uvedeme dnes již překonanou definici státu od Maxe Webera: Stát je instituce, která má monopol na organizované násilí.
[25] Ne vždy když území splňuje tyto atributy je samostatným státem, např. jednotlivé součásti federálních států.
[26] Rok 1960 se označuje jako rok nezávislé Afriky.