Kapitola 8. Mezinárodní integrace

Obsah

Evropská Unie
Orgány Evropské Unie
Ostatní mezinárodní organizace

Evropská Unie

Základy současné Evropské Unie (EU) začaly vznikat po druhé světové válce, kdy byly zdůrazňovány potřeby překonat stará nepřátelství a formovat novou Evropu. První myšlenky evropské integrace jsou mnohem starší. Významným státníkem, který prosazoval společenství evropských zemí byl i český král Jiří z Poděbrad. Také po první světové válce měla vzniknout v Evropě federace po vzoru USA. Po druhé světové válce inicioval britský ministerský předseda Winston Churchill vznik Spojených států evropských (projev 19.9.1946 ve švýcarském Zürichu). Konkrétních činů se myšlenka na sjednocení Evropy dočkala až v druhé polovině 20. století. Vývoj až do současného stádia lze rozdělit do pěti etap (nyní se EU nachází na rozhraní páté a nové, šesté etapy, jejíhož zahájení se dočkáme v prvním desetiletí jedenadvacátého století a která bude spočívat v dalším rozšíření EU o bývalé státy sovětského bloku, včetně České republiky).

Vývoj Evropské Unie

Etapa integračních východisek formovaných výsledky druhé světové války (1945-1951)

Tato fáze spočívala především v zapojení poražených států (Německo, Itálie) do evropských struktur a umožnění tak jejich faktické kontroly. Byla provázena vlivnými myšlenkami na nadnárodní federalizovanou Evropu bez národních států, po vzoru USA. Dalším impulsem pro sjednocování bylo i nebezpečí ze strany SSSR. 14.5.1947 zakládá sir Winston Churchill Hnutí za sjednocenou Evropu (United Europe Movement). V roce 1946 1948 (16.dubna) byla založena organizace OEECE (Organizaci pro evropskou hospodářskou spolupráci), která měla za úkol spravovat oživující program pro evropskou ekonomiku – Marshallův plán (oficiálně vyhlášený 5.6.1947). Dále také vznikla Rada Evropy (1949) s cílem upevňovat společné evropské dědictví, podporovat ekonomický a sociální pokrok a dodržovat lidská práva. Prvními signatáři dohody o vzniku Rady Evropy byly členské země Západoevropské unie – Belgie, Francie, Lucembursko, Nizozemí a Velká Británie, přičemž organizace zůstala otevřená pro ostatní evropské státy. Rada Evropy je samostatnou organizací se čtyřiceti členskými státy nezávislou na EU. V 9.5.1950 spatřila světlo světa tzv, Schumanova deklarace[27],která iniciovala vznik Evropského sdružení uhlí a oceli (ESUO).

Etapa ekonomického a sociálního rozvoje a integrační dynamiky (1952-1973)

Vlastní evropská integrace byla zahájena v roce 1952 založením Evropského sdružení uhlí a oceli (ESUO), jehož členy se staly Spolková republika Německo, Francouzská republika, Italská republika, Belgické království, Nizozemské království a Lucemburské velkovévodství. Vlastní smlouva byla podepsána 18.4.1951. Cílem této organizace bylo postupné vytvoření volného trhu s ocelí, hutními výrobky a uhlím. V témž roce a v roce následujícím ztroskotaly myšlenky Evropského obranného společenství a Evropského politického společenství díky nadřazování národních zájmů. Přelomovým se stal rok 1958, kdy vstoupily v platnost dvě smlouvy – Evropské společenství pro atomovou energii (ESAE, ESAO, Euroatom; zabýval se především spoluprací na poli mírového využití jaderné energie) a Evropské hospodářské společenství (EHS). Také se používá termín - Římské smlouvy, k jejich podpisu došlo 25.3.1957. Tyto smlouvy opět podepsaly členské státy ESUO. EHS předpokládalo postupné vytvoření volného trhu mezi členskými státy, které se shodovaly s členy ESUO. Spolupráce byla výhodná pro všechny členy. Německo a Itálie měly možnost se politicky rehabilitovat, Francie se snažila převzít vůdčí roli v Evropě a země Beneluxu byly na hospodářskou spolupráci, která byla pro jejich omezený trh nutná. Základní rozpor mezi členskými zeměmi byl v míře vlivu nadstátních organizací. SRN, Itálie a Nizozemí se zasazovaly o růst role nadstátních orgánů, naopak Francie prosazovala mezivládní spolupráci bez posilování společných orgánů. 1.7.1967 vstoupila v platnost smlouva (podepsána byla 8.4.1965), která slučovala výkonné orgány EHS, ESUO a Euroatom-u. V závěru této etapy (1.1.1973) se staly novými členy EHS a ostatních sdružení Spojené království Velké Británie a Severního Irska, Irsko a Dánské království. Norsko rozšíření odmítlo ve všelidovém hlasování v roce 1973 i později v roce 1995. Toto přijímání bylo velmi složité, neboť například Velká Británie podala přihlášku do EHS již v roce 1961 a do EHS vstoupila až na třetí pokus, přičemž především Francie neměla z přistoupení Velké Británie žádnou radost[28]. Přelomovým byl také rok 1968, kdy 1.7. došlo k zavedení celní unie mezi státy EHS na dovoz průmyslových výrobků. Za rok a půl byly cla zbaveny i zemědělské produkty.

Etapa stagnace integračního procesu a strukturálních krizí (1974-1985)

V této fázi se prohloubila krize v tradičních průmyslových odvětví – především ve strojírenství, hutnictví, ocelářství a textilním průmyslu. Tento pokles byl způsoben začínající surovinou a energetickou krizí, jmenovitě krizí ropnou, a dále vzrůstající konkurencí Japonska. Jako nejstabilnější se ukázala ekonomika německá. V roce 1978 byla podepsána smlouva o Evropském měnovém systému, kde je poprvé zmiňována společná měna ECU. V roce 1979 proběhly první volby do Evropského parlamentu a vznikl Evropský měnový systém (EMS). V roce 1981 (1.1.1981) bylo rozšíření EHS o Řeckou republiku. Toto přijetí je dodnes chápáno jako odměna za svržení vojenské diktatury, přičemž Řecko v době přijetí zdaleka nesplňovalo kritéria pro přistoupení, například ještě v roce 1996 jako jediná členská země EU nesplňovala požadavky související se zavedením jednotné evropské měny. 23.12.1982 vystupuje z EHS Grónsko, které se součástí EHS vstupem Dánska – referendum proběhlo 23.2.1982.V roce 1985 bylo schváleno vytvoření Evropského ekonomického prostoru, jež rapidně vylepšil podmínky spolupráce mezi státy ES a ESVO.

Etapa oživení integrační dynamiky a rozšíření jejího teritoriálního rozměru (1986-1992)

Tato etapa je omezena rokem 1986, kdy byl schválen Jednotný evropský akt (JEA) a rokem 1992, kdy byla podepsána Maastrichtská smlouva, která významně doplňovala původní zakladatelskou smlouvu a ustanovila harmonogram pro Evropskou hospodářskou a měnovou unii. 1.1.1986 bylo završeno tzv. jižní rozšíření EHS přijetím Portugalské republiky a Španělského království – naopak přistoupení těchto zemí je chápáno jako vzorové. Ještě v roce 1987 podalo žádost o přijetí Turecko a Maroko. JEA, respektive jemu předcházející Bílá kniha Komise (1985), určily základní směry sjednocování. To mělo spočívat především v odstranění kontrol na vnitřních hranicích ES pro zboží, kapitál, služby i osoby, dále ve sjednocení norem a předpisů a překonání daňových bariér. Toto mělo být dokončeno do roku 1992, což se až na problémy s harmonizací daní a některých hraničních omezení podařilo. Po rozpadu východního bloku začaly přípravy začlenění některých postkomunistických zemí do ES. Zatím asociační mechanismus zahrnuje deset států – Polsko, Maďarsko, Slovensko, Českou republiku (Česká republika podalo žádost o přijetí v lednu 1996, rozhovory o přistoupení oficiálně začaly 31.3.1998), Bulharsko, Rumunsko, Litvu, Lotyšsko, Estonko a Slovinsko.

Etapa formování Evropské hospodářské, měnové a politické unie (1993- )

Základem této etapy je přijetí tzv. Maastrichtské smlouvy (únor 1992), která zahrnuje dva základní dokumenty – Smlouvu o Evropské unii a Smlouvu o evropském společenství („ekonomický pilíř unie“). Významným urychlujícím faktorem v této části integrace se stalo sjednocení Německa, čímž byl vytvořen nejsilnější stát společenství. Dále do EU vstoupily 1.1.1995 některé bývalé státy ESVO – Finská republika, Rakouská republika a Švédské království. O rok později podala oficiální přihlášku i Česká republika, se kterou byla v roce 1998 zahájena jednání o členství společně s Polskem, Maďarskem, Slovinskem, Estonskem a Kyprem.

Smlouva o Evropském společenství vymezuje základní ekonomické cíle EU, kterými jsou: podpora harmonického a vyváženého rozvoje hospodářských činností, trvalý a neinflační ekonomický růst respektující životní prostředí, vysoký stupeň konvergence ekonomické výkonnosti, vysokou úroveň zaměstnanosti a sociální ochrany, zvyšování životní úrovně a kvality života, hospodářskou a sociální soudržnost a solidaritu mezi členskými zeměmi.

Smlouva o Evropské unii je mnohem obecnější a netýká se jen ekonomických problémů. Pro EU stanovuje pět cílů:

  1. Podporovat ekonomický a sociální pokrok, který je vyvážitelný a udržitelný, zejména vytvořením prostoru bez vnitřních hranic, posilováním ekonomické a sociální soudržnosti a zavedením hospodářské a měnové unie, zahrnující nakonec v souladu s ustanoveními této smlouvy jedinou měnu.

  2. Prosazovat svou identitu na mezinárodní scéně, zejména prováděním společné zahraniční a bezpečnostní politiky včetně dlouhodobého vymezení společné obranné politiky, která by časem mohla vést ke společné obraně.

  3. Posilovat ochranu práv a zájmů státních občanů svých členských států zavedením občanství Unie.

  4. Rozvíjet úzkou spolupráci v oblasti justice a vnitřních věcí.

  5. V plném rozsahu zachovávat bohatství společenství a rozvíjet jej, eventuálně i revidovat.

Unie respektuje suverenitu členských států a ponechává na nich pravomoci v oblastech, na které se Smlouva nevztahuje, pokud neomezují ostatní členy EU. Jeden z hlavních úkolů – měnová unie, byl splněn nedávno od roku 2000. Nejedná se o úplnou měnovou unii, neboť některé státy – Dánsko (neúspěšné referendum ze září 2000), Velká Británie a jiní, se nehodlají smířit se ztrátou národních měn. V roce 2.10.1997[29] byl podepsán poslední dokument shrnující a aktualizující dosavadní integrační snahy EU - Amsterodamská smlouva, jejímž úkolem je reforma evropských institucí. Amsterdamská smlouva také zavazuje státy ke společné spolupráci v boji proti kriminalitě, terorismu a drogám a k harmonizaci a sjednocení přistěhovalecké a vízové politiky. Smlouva vstoupila v platnost 1.5.1999.

V roce 2002 se objevují první bankovky a mince EURO a zároveň docházelo k postupnému stahování jednotlivých národních měn. Vlastní EURO vzniklo, resp. bylo představeno v Bruselu 31.12.1998. Tzv. Eurozónu v současnosti tvoří dvanáct zemí – Belgie, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Lucembursko, Německo, Nizozemsko, Portugalsko, Rakousko, Řecko a Španělsko. Pro vstup do eurozóny je nutné splnění následujících třech požadavků[30]:

  • Inflace nesmí přesahovat výsledky tří nejlepších členů o více než 1,5%.

  • Rozpočtový schodek nesmí přesahovat HDP o více než 3%.

  • Státní dluh nesmí dosahovat více než 60% HDP.

Občanství EU získávají automaticky všichni občané členských zemí EU. Mezí základní práva občana EU patří:

  • právo volného pohybu na území EU

  • právo umožňující změnu trvalého pobytu, studia, zaměstnání a užívání sociálních výhod (včetně důchodového zabezpečení) v libovolné zemi EU

  • právo využívat diplomatické ochrany kterékoli země EU na území mimo EU

  • právo volit a být voleni jako kandidáti v evropských a místních volbách v zemi pobytu kdekoli v EU

  • právo zasílat petice evropskému parlamentu nebo evropskému ombudsmanovi, kterým je v současné době (únor 2004) profesor P. Nikiforos Diamandouros (http://www.euro-ombudsman.eu.int; euro-ombudsman@europarl.eu.int)

1.5.2004 vstoupí v platnost smlouva o přistoupení do Evropské Unie, která byla podepsána mezi členskými státy EU a Českou republikou, Estonskou republikou, Kyperskou republikou, Lotyšskou republikou, Litevskou republikou, Maďarskou republikou, Republikou Malta, Polskou republikou, Republikou Slovinsko a Slovenskou republikou. Ve většině kandidátských zemí se konalo referendum o přistoupení k EU – nejvyšší volební účast zaznamenali na Maltě (91% voličů, přičemž referendum nebylo pro vládu závazné a výsledek byl ze všech kandidátských zemí nejtěsnější – pro vstup 53,6%, proti 46,4), nejmenší procento voličů se dostavilo v Maďarsku (45,6%), největší procento voličů odhlasovalo vstup do EU na Slovensku (92,46%). Referendum se nekonalo na Kypru, kde vstup jednohlasně odhlasoval parlament. V České republice se referendum odehrálo 13. a 14. června 2003, zúčastnilo se 55,21% voličů, pro hlasovalo 77,33% voličů, proti 22,67%.

Mezi další země, které chtějí vstoupit do EU patří Rumunsko, Bulharsko a Turecko.

Orgány Evropské Unie

Tabulka 8.1. Orgány Evropské Unie

StátPočet poslanců Evropského parlamentuPočet hlasův Radě ministrůPočet členů Evropské komise
Celkem6268720
Německo99102
Francie87102
Itálie87102
Velká Británie87102
Španělsko6482
Nizozemí3151
Belgie2551
Řecko2551
Portugalsko2551
Švédsko2241
Rakousko2141
Dánsko1631
Finsko1631
Irsko1531
Lucembursko621

Evropská rada tvoří nejvyšší politický orgán EU, ačkoli nemá žádné legislativní pravomoci. Má však určující vliv, formou návrhů, na politiku a směr rozvoje celé Unie - jako jediná má zákonodárnou iniciativu. Zasedání se koná dvakrát ročně na tzv. evropských summitech, vždy v zemi, která předsedá Radě ministrů. Předsedající země se pravidelně střídají po půl roce. Členové Evropské rady jsou prezidenti a předsedové vlád členských zemí EU a také předseda Evropské komise. Evropská rada řídí pět základních orgánů EU: Evropský parlament, Radu ministrů, Evropskou komisi, Evropský soudní dvůr a Účetní dvůr.

Rada ministrů (Rada Evropské Unie) má v hierarchii EU klíčové místo, neboť platí, co bylo na úrovni Rady ministrů přijato, nemůže být na národní úrovni zrušeno. Rada rozhoduje v otázkách, které už jsou projednány parlamentem, buď způsobem kvalifikované většiny (je potřebných 62 ze 87 hlasů) nebo ve stěžejních otázkách zásadou jednomyslnosti. "Primus inter pares". Rada upravuje,schvaluje nebo zamítá zákony navrhované Evropskou komisí. Nejdůležitější mezi různými složeními rad je rada na úrovni ministrů zahraničí, ostatní mají resortní působnost. Rada zasedá v Bruselu, pouze v dubnu, červnu a říjnu se zasedání odehrávají v Lucemburku. Předsednictví v Radě ministrů rotuje v půlnočních intervalech mezi všemi členy EU – od 1.7.1996 předsednictví rotuje v následujícím pořadí: Irsko, Nizozemsko,Lucembursko, Velká Británie, Rakousko, Německo, Finsko, Portugalsko, Francie, Švédsko, Belgie, Španělsko, Dánsko, Itálie.

Evropský parlament se podílí na schvalování legislativy EU, ale jeho hlavním úkolem je předkládání pozměňovacích návrhů a vyjednávání s Radou ministrů o znění konečného textu. Nemá ovšem pravomoci jako suverénní státy, tak se jím schválené dokumenty týkají především kultury, ochrany spotřebitelů, vzdělání, zdravotnictví, ale hlavně přijímání nových členů a schvalování rozpočtu EU. Sídlí ve Štasburku, některá zasedání se konají v Bruselu, kde se také scházejí politické kluby a výbory a sekretariát (úřednictvo) Evropského parlamentu je v Lucemburku. Členové parlamentu se neseskupují podle jednotlivých národností, ale podle stranické příslušnosti. Nejsilnější jsou skupiny Evropské lidové strany a Evropské socialistické strany. Volby do Evropského parlamentu se konají vždy po pěti letech.

Evropská komise sídlí v Bruselu (pouze některé odbory se nachází v Lucemburku) a je výkonným orgánem EU, její členové jsou nezávislí na svých národních vládách. Každý člen komise (komisař) zodpovídá za jeden nebo více resortů EU (např. komisař pro rozšíření) a je jmenován na pět let. V současnosti se komise skládá z dvaceti komisařů. Komise navrhuje legislativu a také zodpovídá za dodržování všech smluv a jejich porušování může trestat i sankcemi, spravuje také většinu rozpočtu Unie. Na regulérnost dodržování rozpočtového režimu dohlíží z Lucemburku Účetní dvůr. Členové (každý stát EU je zastoupen jedním členem) Účetního dvora by měli být nezávislí na mateřských státech, ale jednat pouze v zájmu unie (podobně jako členové Evropského soudního dvora a Evropské komise). Komise je svá rozhodnutí povnna konzultovat s tzv. konzultativními orgány - Hospodářským a sociálním výborem a Výborem regiónů (oba orgány sídlí v Bruselu).

Evropský soudní dvůr se řídí pouze zákony a smlouvami platnými v celé Unii, mimo ně nemá žádné pravomoci. Jeho význam tkví v tom, že žádný stát si nemůže vykládat legislativu po svém (ve všech členských státech musí být uplatňovány zákony EU stejným způsobem) a musí respektovat rozhodnutí soudního dvora. Evropský soudní dvůr sídlí v Lucemburku, každý členský stát je zastoupen jedním soudcem, který je jmenován na šest let, přičemž existuje možnost opětovného jmenování. Kromě soudců je v Evropském soudním dvoře zastoupeno také devět generálních advokátů.[31]

Finančními záležitostmi EU se zabývá Evropská investiční banka a Evropský měnový institut. Kvůli zavedení nové měny EURO byla vytvořena roku 1999 i Evropská centrální banka.



[27] Robert Schuman byl ministrem zahraničních věcí Francie. K návrhu deklarace Schumana inspiroval Jean Monet.

[28] Díky zásahům ministerské předsedkyně Margarete Thatcherové, platí dodnes Velká Británie na konta EU menší částky,než by ve skutečnosti měla.

[29] Mezivládní konference předcházející podpisu smlouvy probíhala v Amsterdamu od 29.3.1996 do 17.6.1997.

[30] V praxi se ovšem ukázalo, že není vždy vyžadováno striktní splnění všech požadavků, ale pouze vůle tyto požadavky plnit – například dluh Itálie i Belgie překračoval povolenou hodnotu, ale ke vstupu do euroklubu stačilo prokázat postupné klesání dluhu.

[31] Velmi často se Evropský soudní dvůr zaměňuje s Evropským soudem pro lidská práva, který sídlí ve Štrasburku, a také s mezinárodním soudním dvorem v Haagu. Tyto orgány fungují nezávisle na EU.