Obsah
Volební geografie (geografie voleb) patří do skupiny politické geografie a je dokonce nejrychleji se rozvíjející a do budoucnosti velice perspektivní disciplínou politické geografie. Jednou z nejbližších disciplín ke geografii voleb je sociologie, která například studuje volební prognózy, průzkumy veřejného mínění – obecně politickou socializaci jednice. Mezi další příbuzné obory patří politologie, sociální psychologie, ekonomie a samozřejmě geografie. Definice volební geografie podle publikace Rona J. Johnstona The Dictionary of Human Geography: Geografie voleb je disciplína studující geografické aspekty organizace, průběhů a výsledků voleb. V úvodu je nutné ještě poznamenat, že dále uvedené principy a pravidla jsou typická především pro systémy západní demokracie a kulturu, která vychází ze západoevropské formy křesťanství.
Základním předpokladem volební geografie je tvrzení, že odlišnost volebních výsledků v různých územních celcích (volebních obvodech, ale i v různých státech) není náhodná, ale závisí na mnoha faktorech, které obecně považujeme za vlastnosti (atributy) konkrétního volebního obvodu či jiného plošného celku. Tyto atributy rozdělujeme na vnitřní, které jsou závislé na konkrétním stavu (nálada, finanční a ekonomická situace, psychický stav apod.), a vnější, které vychází z obecné geografické situace v dané lokalitě (ekonomická, politická situace, meteorologické podmínky, kulturní podmínky, dopravní hledisko apod). Roli také hrají další sociologické faktory (kvalita předvolební agitace, autorita a oblíbenost kandidáta, zkušenost s politickou činností kandidátů, ale také působení bezprostředního okolí -rodina, přátelé, spolupracovníci voliče).
Historie volební geografie začíná již na počátku 20. století, kdy se zkoumáním vztahu geografie a volebního procesu začala zabývat francouzská geografická škola (A. Sigfried). Největší rozkvět geografie voleb nastal ve Spojených státech amerických v průběhu 70. a 80. let 20. století a je spojený se jmény R.J.Johnstona, Petera J. Taylora, F.M. Shelleye a dalšími. V České republice a obecně ve východní Evropě se díky komunistickému režimu a neexistenci svobodných voleb prosadila až v 90. létech minulého století (výjimkou jsou například volební mapy vyhotovované na území České republiky již od poloviny 19. století). První postkomunistické svobodné volby proběhly v České republice, resp. v Československu, v roce 1990 – v současnosti je zřejmě nejvýznamnějším odborníkem v oblasti volební geografie pracovník Geografického ústavu Akademie věd ČR Tomáš Kostelecký.
Ve volební geografii existuje několik odlišných přístupů ke zkoumání reality. V rámci systémového přístupu studuje volební geografie vzájemné ovlivňování politiky a ekonomického i sociálního vývoje, protože volby nejlépe odráží postoj obyvatelstva k veřejným záležitostem. Bohužel tento model, kdy jedině volby fakticky přímo ovlivňují další vývoj státního útvaru, funguje pouze v demokratických státech. Také je nutné uvažovat další faktory, které působí na další vývoj státního útvaru – sousední státy, globální politický vývoj, mezinárodní situace (ekonomická, politická) apod.
Dalším možným přístupem je tzv. world-system approach, pod kterým rozumíme široké propojení volební a politické geografie a tedy nezávislost praktické politiky na výsledcích voleb, který rozvinul P. J. Taylor. Tento systém dělí země podle celosvětové dělby práce na core (jádro), semi-periphery (okolí jádra) a periphery (periférie, vzdálené okolí jádra), přičemž příslušnost státu do určité skupiny determinuje jeho politiku. V tomto systémy volby ztrácejí význam přímého ovlivňování věcí veřejných, neboť politici se snaží získat pro svůj stát lepší místo v celosvětové hierarchii, často bez ohledu na přání voliče. Volby slouží jako nástroj k prosazení legitimity vlády. Jinými slovy lze říci, že pouze ekonomicky vyspělé státy si mohou dovolit demokracii. Při pohledu do minulosti se často setkáme s případem, kdy ekonomický vzestup státu byl těsně spjatý s diktátorským režimem, který později pozvolna přešel nebo přechází v režim demokratický. Jedná se například o Koreu, Tchaj-wan, Thajsko, Chile, podobná situace nastává i v Číně a v některých bývalých sovětských satelitech (např. středoasijské republiky). Délka tohoto demokratizačního procesu je různá a závisí především na demokratických tradicích, podpoře vyspělých států, kultuře apod. Jsou ovšem také státy, které se fázi diktatury úspěšně vyhnuly, a přesto zaznamenaly hospodářský vzestup – například Brazílie nebo Mexiko. Tato teorie tedy nadřazuje ekonomické faktory nad politické..
V současné době se zdá, že význam voleb bude v budoucnosti slábnout. Důvod je především ten, že úlohu zpětné vazby stále silněji přebírají média, neboť neustále roste informovanost obyvatelstva. Sílit bude naopak role tzv. přímé demokracie – referenda.
Rozlišujeme tři hlavní obory volební geografie (podle P.J.Taylora, R.J.Johnstona):
Geography of voting – prostorová diferenciace volebních výsledků a faktory, které tuto diferenciaci podmiňují.
Geographical influences of votes – vliv geografických faktorů na volby a hlasování.
Geography of representation (Geography of power) – význam prostorové diferenciace volebních výsledků a systémů pro vytváření zastupitelských orgánů.
Co týče metod výzkumu ve volební geografii, je používán především klasický sociologicko-statistický sběr dat, jehož provádění ovšem ztěžuje zákonem garantovaná tajnost voleb. Lze využívat nepřímých metod, které spočívají v tvorbě agregátní analýzy, tedy jakéhosi zkoumání vztahů mezi volebními výsledky a charakteristikami populace (např. věk, pohlaví, vzdělání, zaměstnání, společenská aktivita, životní úroveň, národnostní složení, náboženství, sociálně patologické jevy – například v oblastech s tradičním vysokým podílem věřících je poměrně malé množství sociálně patologických jevů a také vysoká podpora nábožensky zaměřených stran, také nízká účast voličů se spojuje s vysokou mírou sociálně patologických jevů; …) a osídlení (struktura osídlení, geografická poloha…) v jednotlivých volebních obvodech, přičemž rozlišujeme pozitivní a negativní závislost. Předpokládá se, že lidé se shodnými znaky budou mít i stejné politické názory. Kromě nepřímých metod existují také metody přímé, kdy se zjišťují volební nálady nebo výsledky pomocí nejrůznějších dotazníkových metod, a také metody historické – ty se snaží pomocí historických paralel určit politickou orientaci obyvatelstva, příkladem může být tvorba tzv. politicky stabilních oblastí (například studie provedené P.Jedličkou a J.Sýkorou, které prokazují historickou návaznost volebních výsledků v různých regiónech za první republiky a po roce 1989, která nebyla přerušena ani čtyřicetiletým obdobím nesvobody tyto studie také ukazují, že územně nejstabilnější stranou v České republice je KDU-ČSL). Jednou z dalších technik je shluková analýza výsledků voleb. Shluková analýza slouží nejčastěji k vytvoření typologie obvodů s podobnými volebními výsledky. Z takto určené typologie se dají získat společné geografické vlastnosti takových obvodů.
Volební výsledky lze poměrně snadno převádět na nejrůznější kartografické výstupy, které jsou v současnosti velice často prezentovány v masmédiích.
V rámci studia prostorové diferenciace volebních výsledků existují dvě základní teorie – compositional approach (pro volební preference je nejdůležitější ztotožnění jednotlivých voličů s konkrétním politickým směrem) a contextual approach (vývoj volebních preferencí je závislý na mnohem větším počtu globálních faktorů – historický vývoj, sociální složení, ekonomická situace).
Hovoříme také o časové stabilitě prostorové diferenciace volebních výsledků, kdy v preferování politických stran existuje historická kontinuita na lokální i regionální úrovni, která se vytváří díky socializaci mládeže, která většinou přebírá politické názory svých rodičů. Na této stabilitě se také podílí tzv. relativní územní stabilita strukturálních charakteristik populace (podle J.Agnese) a aktivní působení politických stran, které se stávají nedílnou součástí místní komunity (podle R.J.Johnstona). Mohou to být například velice odlišné preference komunistické strany v České republice, kdy nedaleko od sebe leží obce s vysokým a nízkým procentem hlasů pro komunistickou stranu.
Svoji roli v prostorové diferenciaci volebních výsledků hraje také struktura populace, především rozdíly v počtu manuálně a nemanuálně pracujících lidí. Je ovšem nutno říci, že tato role se pod vlivem marxisticky zaměřených teorií o tzv. třídní struktuře společnosti přeceňovala (např. obecně vžitá představa, že dělníci bezvýhradně podporují levici; pravdivé je také tvrzení, že dělníci a méně vzdělaná část společnosti podporují protipřistěhovalecké postoje, neboť mají strach ze ztráty zaměstnání – obecně lze označit tyto vrstvy společnosti jako náchylnější k nejrůznějším extrémistickým hnutím a také lhostejnější k politice). Nelze podceňovat ani další faktory prostorové diferenciace volebních výsledků – polohu regionu (v centrum či na periférii), typ osídlení (venkov vs. město – ve větších městech narůstají preference ekologicky zaměřených stran), převládající náboženství, strukturu obyvatelstva podle věku, pohlaví, vzdělání, zaměstnanosti v jednotlivých sektorech (například určitá povolání, především horníci, námořníci nebo rybáři patří mezi příznivce komunistických stran, tento jev je především způsobený izolovaností těchto lidí od majoritní společnosti; naopak rolníci často podporují takové politické strany, které neprosazují nebo dokonce omezují určité osobní svobody – to je způsobeno svázaností zemědělců s půdou a tím de facto omezení některých jejich svobod, například cestování apod.), jazykové a etnické rozdíly apod. Popularitu vládní strany snižuje například rostoucí nezaměstnanost nebo inflace. Naopak počet voličů vládní strany roste se zvyšováním platů. Nejčastěji se na území Evropy hovoří o čtyřech základních konfliktech: majoritní a minoritní kultura, stát a církev, zemědělství a průmysl, zaměstnanci a zaměstnavatelé. První dva konflikty se vytvořily během formování národních států, další dva jsou pak důsledky průmyslové revoluce.