Většinové volební systémy jsou starší než ostatní volební systémy a mají velkou tradici především v tzv. anglosaských demokraciích, tedy ve Velké Británii a ve Spojených státech amerických. Vítězem se stává pouze kandidát s největším počtem hlasů (v případě jednomandátových obvodů), hlasy pro ostatní kandidáty „propadají“ a nijak se na formování zastupitelského orgánu neodráží. Proto tento systém zvýhodňuje především velké politické strany. Spočívají v rozdělení státu na volební obvody, jejichž počet je stejný jako počet zastupitelských míst ve voleném orgánu (hovoříme o jednomandátových obvodech) nebo menší než počet volených míst (vícemandátové obvody – zpravidla dva, tři nebo čtyři mandáty) – příkladem čistě většinového vícemandátového systému je volba prezidenta v USA – v každém státě USA je zvolen v závislosti na počtu obyvatel určitý počet volitelů. Pak proběhnou samotné volby většinovým systémem, kdy každý volič volí jednoho kandidáta. Počet hlasů se sčítá v každém státě zvlášť a pak následují volby volitelů, přičemž každý volitel má za povinnost volit vítěze předchozího kola voleb ve svém státě. Tím se zohledňují státy s větším počtem obyvatel, například Kalifornie nebo Texas, proto je například jen těsné vítězství v těchto státech mnohem výhodnější než drtivé vítězství ve státech s malým počtem obyvatel – pokud kandidát těsně zvítězí v jedenácti nejlidnatějších státech a v ostatních získá minimální počet hlasů, může se stát prezidentem, ačkoli ho ve skutečnosti podporuje např. jen zhruba 26% voličů.

Většinový volební systém můžeme rozdělit na většinový volební systém s relativní většinou, kdy vítězí kandidát s největším počtem hlasů bez ohledu na získané procento hlasů – plurality system, systém relativní většiny, Westminster, first-past-the-post system. Rizikem tohoto způsobu volby je vysoký počet propadnutých hlasů, například při kandidatuře deseti politických subjektů stačí k vítězství o něco málo více než 10%. Z toho vyplývá, že téměř 90% propadne a také 90% voličů se nemusí ztotožnit se zvoleným kandidátem. V praxi ovšem vítězný kandidát získává mezi 40% a 60% hlasů. Tato varianta je typická pro volby do parlamentu ve Velké Británii, z níž se rozšířil do celého anglosaského světa.

Druhým případem je většinový volební systém s absolutní většinou (majority system). V tomto případě vítězí kandidát, který získal nadpoloviční počet hlasů. Většinový volební systém s absolutní většinou se dále rozděluje na jednokolový (one-round system), dvoukolový (two-round system), vícekolový nebo tzv. systém alternativního hlasu. V případě jednokolového systému se vítězem voleb stává kandidát s nadpolovičním počtem hlasů. Pokud žádný z kandidátů nedosáhne potřebného počtu hlasů, konají se nové volby většinou podle doplněných pravidel. Jestliže je používán dvoukolový většinový volební systém, můžeme získat vítěze voleb v prvním kole pouze v případě, kdy jeden z kandidátů získá nadpoloviční počet všech odevzdaných hlasů. Jinak mají voliči možnost hlasovat ve druhém kole, kdy je zúžen počet kandidátů, nejčastěji na dva, a vítězem se opět stává ten, kdo získá více než 50% hlasů. Tento typ většinového volebního systému se používá také v České republice při volbách do Senátu Parlamentu České republiky. V případě vícekolového systému v každém kole je vyřazen kandidát (kandidáti) s nejmenším počtem hlasů, zatímco ostatní postupují do dalšího kola. To se opakuje tak dlouho, dokud jeden z kandidátů nepřesáhne hranici 50% odevzdaných hlasů. Pokud použijeme systém alternativního hlasu,můžeme se vyhnout organizování druhého či dalšího kola hlasování. V tomto případě má každý volič více než jeden hlas (zpravidla dva hlasy), kterými označí „svého“ a také jiného „přijatelného“ kandidáta. Při sčítání se nejprve sečtou tzv. první hlasy. Jestli že některý kandidát získal více než 50% hlasů, vítězí, jinak se z pořadí vyškrtne nejslabší kandidát a druhé hlasy jeho voličů se přičtou k prvním hlasům ostatních kandidátů. Opět se zjišťuje, zda někdo získal více než polovinu hlasů. Pokud k tomu nedošlo, opět se odstraní kandidát s nejmenším počtem hlasů a sčítání pokračuje stejným způsobem jako ve výše uvedeném případě. Tento systém voleb je velice komplikovaný při sčítání hlasů. Používá se například v Austrálii.

Nevýhodou většinových volebních systémů je propadnutí velkého množství hlasů, resp. malý vliv voličů, kteří nevolili vítěze na sestavení voleného orgánu, a také malý vliv poražených stran na politické dění. Naopak výhodu představuje poměrně úzká a konkrétní vazba zastupitele a voličů (regionální, nejen programová; v některých zemích, například ve Velké Británii mohou voliči dokonce poslance odvolat) a také vytvoření většinou jednobarevného většinového zastupitelského orgánu, který snáze prosazuje své politické záměry a tím spoluvytváří politickou stabilitu – ovšem v případě vítězství extrémistických stran se tato výhoda stává velkou hrozbou pro demokracii – na druhou stranu málokdy dojde k vítězství kandidáta s extrémistickými názory, neboť takový kandidát není přijatelný pro většinu voličů (proti extrémistickým názorům z obou částí politického spektra je výhodné používání dvoukolového většinového volebního systému, kdy se do druhého kola většinou probojují kandidáti blízcí politickému středu – to naopak může vést k postupnému sbližování a unifikaci politických programů, což mívá za následek malou účast voličů ve volbách). Toto zabraňování vlivu extrémistických politických stran ovšem také postihuje všechny nově vytvořené strany, ke kterým voliči cítí podobnou nedůvěru, a tak dochází k pozvolnému konzervování politického spektra a omezování konkurence. Jinou výhodou bývá také omezování populismu a zvyšování odpovědnosti politických stran, protože vítězná strana má většinou prostředky k plnění svého programu a kontrola veřejnosti je tedy mnohem snazší, neboť padají výmluvy na problémyspojené s koaličními partnery. Většinový volební systém také do jisté míry zabraňuje prorůstání vlivu politických stran do státní správy, neboť po každých volbách většinou dojde k totální přeměně politických špiček ve státě a neexistuje tedy možnost, kdy si velké politické strany usurpují určité funkce, které díky dohodám s politickými protivníky udržují i poté, co volby prohrají. Většinový volební systém je srozumitelnější než systém poměrný. To se týká nejen samotné volby (volí se konkrétní osoby), ale i sčítání hlasů a přidělování mandátů. Díky tomu, že jde o volbu jednotlivců, je také omezován vliv politických stran – kandidát sice často musí mít podporu politické strany, ale jeho zvolení zaleží na jeho konkrétních vlastnostech a postojích (většinou se neprosadí kandidáti, kteří jsou oblíbení pouze ve stranických sekretariátech). Ke zvyšování transparentnosti voleb a snazší orientaci v mnohdy složitém systému politických stran vede také poměrně časté vytváření předvolebních koalic, neboť jen tímto způsobem mohou malé strany, resp. jejich zástupci, získat křesla ve voleném orgánu. Většinové volební systémy je výhodné používat ve státech, kde systém není příliš roztříštěný, nejlépe pokud existují pouze dvě strany – existuje empirický vzorec, který udává vztah mezi poměrem hlasů získaných ve volbách a poměrem získaných křesel v zastupitelském sboru, tzv. zákon krychle (cube law) – poměr mandátů stran A a B získaných ve volbách (a:b) se rovná zhruba poměru třetích mocnin hlasů získaných ve volbách (A3:B3) – dochází tím k posilování role vítězných stran. Tato vlastnost má také svoji zápornou stránku, neboť vítězná strana může získat většinu v parlamentu, aniž má většinovou podporu u voličů. Existuje dokonce možnost, že většinu křesel v zastupitelském sboru obsadí strana, která nezískala nejvyšší procento hlasů voličů. Také je vhodné většinový volební systém použít při volbě jednotlivce do exklusivní funkce, například prezidenta, starosty, hejtmana apod.

Existují i jiné varianty většinového volebního systému – blokový systém (systém regionální kandidátky, block vote), možnost dát jednomu kandidátovi více hlasů nebo stanovování pořadí prvních tří kandidátů apod.

Komplikovanou úlohou je rozdělení území státu na jednotlivé volební obvody (základní plošné jednotky, z nichž se volí zastupitelé), především v jednomandátových obvodech. Základním požadavkem je zhruba stejná populační velikost jednotlivých obvodů, aby zvolený kandidát zastupoval přibližně stejné množství obyvatel. Obvyklý poměr mezi počtem obyvatel nejlidnatějšího a nejméně lidnatého obvodu je 1 : 1.25 (zákonem stanovená norma ve Velké Británii pro jednomandátové volební obvody) – tento poměr vlastně představuje také poměr mezi hodnotou hlasů v těchto obvodech, hodnota hlasu v obvodech s menším počtem obyvatel je vyšší než v obvodech s větší populací. Nerovnoměrný počet hlasujících v jednotlivých volebních obvodech nazýváme malapportionment.

Pro ovlivnění volebních výsledků se dají využít dva základní postupy – zmenšování hodnoty hlasů v některých volebních obvodech a zmenšování hodnoty hlasů odevzdaných některým politickým stranám. Zmenšování hodnoty hlasů ve volebních obvodech, při němž dochází k malapportionmentu, může být buď úmyslné (ke zmenšování, resp. ke zvětšování volebních obvodů dochází s cílem poškodit politického protivníka, protože k získání vítězství je potřeba více hlasů; k tomu docházelo například v 19. století ve Velké Británii, kde byly nadhodnocovány hlasy zemědělských oblastí na úkor nově se vyvíjejících průmyslových center, kdy šlo o potlačování vlivu levicových stran) nebo tzv. neúmyslné. To spočívá v odmítání změn ve struktuře volebních obvodů. Tyto změny jsou podloženy vývojem demografické struktury celé oblasti. Například v USA ve 30. letech 20. století byl poměr mezi nejlidnatějšími a nejméně lidnatými obvody až 25 : 1!

Proces zmenšování hodnoty hlasů odevzdaných některým politickým stranám, kdy rozdělením volebních obvodů můžeme ovlivnit výsledky voleb, nazýváme gerrymandering (podle amerického senátora 1. poloviny 19. století Elbridge Gerryho, který byl guvernérem ve státě Massachusets a proslavil se vytvářením volebních obvodů nejrůznějších prapodivných krajů). Gerrymandering se nejsnáze aplikuje při používání většinového volebního systému, kdy jednotlivým politickým stranám nezáleží na celkovém počtu hlasů, ale na vítězství v jednotlivých volebních obvodech. Principem gerrymanderingu je soustředit voliče konkurenční politické strany co do nejmenšího počtu volebních obvodů. V těchto obvodech sice dochází k totální porážce „intrikující“ politické strany, ale v ostatních obvodech tato strana vítězí. Různé varianty gerrymanderingu se využívaly v USA, ve Francii (během vlády prezidenta de Gaulla docházelo k přerozdělování volebních obvodů, které mělo snížit vliv komunistů) nebo v Severním Irsku (unionisté /protestanti/ se snažili zabránit zisku ve volbách katolickým stranám). S určitou formou gerrymanderingu se můžeme setkat i v rozdělení volebních obvodů pro senátní volby v České republice – například obvody Kladno a Praha-západ nebo Brno a Rosicko. Gerrymanderingu lze zabránit tím, že kontrolu nad formováním volebních obvodů převezme nadstranická (neutrální) nebo alespoň vícestranická komise – ochrana proti gerrymanderingu je velice dobře zajištěna ve Velké Británii, kde existují nezávislé komise, které zajišťují rozdělení země na volební obvody a zároveň je zákonem stanoven maximální poměr mezi nejlidnatějším a nejméně lidnatým obvodem. Existují tři základní skupiny kritérií pro korektní vymezování volebních obvodů: kritéria ústavní, kritéria politicko-geografická a kritéria politická.

Pro systémy poměrné neboli systémy poměrného zastoupení či proporcionální (proporční) systémy je charakteristická snaha, aby se ve voleném orgánu objevila co nejvěrněji celá škála politického spektra v závislosti na přízni voličů – jsou vyloučeny disproporce mezi volebními výsledky a obsazením voleného orgánu. Jinými slovy lze říci, že všechny hlasy voličů se odráží na složení voleného zastupitelského sboru a žádný hlas tedy „nepropadá“ (to vede ve volebních obvodech s jednou dominantní stranou k motivaci k účasti ve volbách). Ve volebním systému poměrného zastoupení se nejčastěji používají stranické kandidátky. Křesla v zastupitelském orgánu se přidělují ve stejném poměru, v jakém je zisk hlasů politických stran.

Existuje velké množství proporcionálních volebních systémů. Při jejich aplikování bývá stát rozdělen na několik vícemandátových obvodů, přičemž kandidátní listiny se ve volebních obvodech liší – tzv. regionální kandidátka (pak mají mandáty v různých volebních obvodech různou hodnotu v závislosti na počtu voličů). Rovněž mandáty se rozdělují v každém obvodu zvlášť, kromě mandátů, které jsou celostátně přerozdělovány v tzv. skrutiniu. Při používání této varianty je nutné stanovit počet křesel volených v jednotlivých volebních obvodech. K tomu se používá následující vzorec (tzv. Hareova formule): [republikové mandátové číslo] = [počet platných hlasů v celé republice] / [počet křesel v zastupitelském orgánu]. Republikové mandátové číslo představuje počet hlasů na jeden mandát. Počet mandátů pro jednotlivé volební obvody pak získáme vydělením počtu platných hlasů v konkrétním obvodu republikovým mandátovým číslem, přičemž se výsledek zaokrouhluje směrem dolů. Zbylé nerozdělené mandáty se po jednom přidělí obvodům s největším zbytkem po dělení. Rozdělování křesel mezi jednotlivé politické strany se provádí v každém volebním obvodu zvlášť. Nejprve se vypočítá obvodní mandátové číslo (analogicky jako republikové). Tímto číslem se vydělí počty hlasů odevzdaných pro jednotlivé kandidátní listiny, výsledek, který představuje počet přidělených křesel v zastupitelském orgánu, se opět zaokrouhluje směrem dolů. Zbylé mandáty a zbylé hlasy (zbytek hlasů pro jednotlivé kandidátky, které nejsou proměněny na mandáty) se přesunou do druhého skrutinia, v němž již dochází ke sčítání a rozdělování mandátů na celostátní úrovni (v tomto případě už pořadí kandidátů a jejich nominaci na volné mandáty určují samotné politické strany, resp. jejich nejvyšší vedení, které má tak možnost získat místa v zastupitelském orgánu pro své favority bez ohledu na přání voličů). Proto je vhodné zajistit, aby se co nejmenší počet hlasů rozděloval ve druhém skrutiniu. Při použití Hareovy formule je tento počet i okolo 20% hlasů. Proto je výhodnější zjišťovat mandátová čísla pomocí jiných vzorců, například pomocí Hagensbach-Bischoffovy formule: [republikové mandátové číslo] = [celkový počet platných hlasů] / ([počet mandátů] + 1). S volebním systémem poměrného zastoupení ve formě regionálních kandidátek a při použití Hareova vzorce se můžeme setkat při volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.

Jinou variantou je možnost, kdy celé území tvoří jediný volební obvod (tzv. národní kandidátka, čistý volební systém poměrného zastoupení; požívá se například v Izraeli nebo byl využit na Slovensku v roce 1998). Existuje také kombinace národní a regionální kandidátky, kdy hlasy z regionálních kandidátek se sčítají a přerozdělují na státní úrovni (tato varianta se používá například ve Švédsku nebo v Dánsku).

Podle možností ovlivnit pořadí kandidáta a kandidátní listině rozlišujeme přísně vázanou kandidátku (volba strany jako celku, volič nemá právo zasahovat do stranou vybraného seznamu kandidátů; tímto způsobem se volilo v prvorepublikovém Československu), vázanou kandidátní listinu (možnost změny pořadí kandidátů pomocí tzv. preferenčních hlasů, v některých variantách je povoleno i škrtání kandidátů) nebo volnou kandidátku (je umožněno doplňování, včetně kandidátů z jiných stran, a škrtání kandidátů).

Poměrné systémy také rozděluje podle metody, pomocí níž dochází k přepočtům hlasů voličů na jednotlivé mandáty. Existují metody mandátového čísla (Hareova, Hagenbasch-Bischoffova formule) a metody volebního dělitele (d´Hondt, Saint Lague, Imperali, Huntington, dánský systém apod.). Metody volebního dělitele mají oproti metodám mandátového čísla tu výhodu, že všechny hlasy jsou rozdělené v jednom kroku a tím odpadá druhé skrutinium. Při používání systému postupujeme následujícím způsobem:

Používají se následující číselné řady:

Zvláštní poměrný volební systém se používá v Irsku. Jde o tzv. single-transferable vote, který představuje jakýsi přechod mezi většinovými systémy a systémy poměrného zastoupení. Do zastupitelského sboru jsou voleni kandidáti podle rozložení politických názorů ve společnosti (systém poměrného zastoupení), ale voliči vybírají konkrétní osobnosti a nikoli politické strany (většinový systém) a navíc podobně jako v Australském modelu se rozdělují i alternativní hlasy,kdy volič označí kandidáta na prvním, druhém, třetím... místě. Před vlastním rozdělováním hlasů se nejprve pro každý volební obvod vytvoří tzv. kvóta, která se rovná minimálnímu počtu hlasů potřebných ke zvolení. [kvóta] = 1 + [celkový počet hlasů odevzdaných ve volebním obvodu] / ([počet mandátů přidělovaných v tomto obvodu] + 1). Pak se sečtou veškeré hlasy na prvních místech kandidátek. Jestliže některý z kandidátů získal více hlasů než představuje kvóta, získává mandát. Jinak se vyřadí kandidát s nejmenším počtem hlasů a ostatním kandidátům se přičtou hlasy na druhých místech kandidátek pro vyřazeného kandidáta (transfer). Výsledek se opět porovnává s kvótou, pokud má někdo více hlasů než představuje kvóta získává mandát a navíc jsou jeho přebytečné hlasy (hlasy, o které přesahuje kvótu) rozděleny mezi ostatní kandidáty (přebytečné hlasy jsou náhodně vybrány). Tímto způsobem se pokračuje, dokud se nerozdělí všechny mandáty ve volebním obvodu.

Aby nedošlo k roztříštění parlamentní scény do velkého množství různorodých politických subjektů, bývá zvolena mez, po jejímž překročení strana, resp. její kandidáti získávají místo v zastupitelském orgánu. Taková mez se většinou pohybuje od 2 do 5% získaných hlasů, pro koalice bývá hranice vyšší, kolem 10%. Tato omezení ovšem popírají základní principy poměrného volebního systému (například v parlamentních volbách v České republice hlasy stran, které nepřekročily pětiprocentní hranici a tím defacto propadly, celkově tvořily 19.1% všech odevzdaných hlasů). Důsledkem stanovení hranice pro vstup do zastupitelského sboru bývá často situace, kdy například vláda (ať jednobarevná či koaliční) má většinu v parlamentu, ale nezískala většinu hlasů ve volbách. Poměrný volební systém zajišťuje také zastoupení menšin, především národnostních, ve volených orgánech – v některých státech se například na politické strany zastupující etnické menšiny nevztahuje hranice pro vstup do voleného orgánu (např. v Polsku má tuto výjimku německá menšina).

Výhodou systémů poměrného zastoupení je vysoká závislost složení voleného orgánu a preferencí voličů. K nevýhodám naopak patří roztříštěnost politického spektra z toho vyplývající možná malá stabilita voleného orgánu a také poměrně malá konkrétní vazba mezi voliči a kandidáty. Na druhou strana vláda se nemůže opírat pouze o své názory a stanoviska, ale musí dát prostor širšímu konsensu a nejrůznějším kompromisům. Mezi výhody tohoto volebního systému také patří fakt, že ve volbách občané dávají svůj hlas politické straně a nikoli jednotlivým osobnostem, proto dochází k souboji na bázi politických programů a nikoli k vzájemnému osočování jednotlivců. Volební systémy poměrného zastoupení se používají k ustanovení volených orgánů o velkém počtu členů. Poměný systém dokonce pomatuje i na případ, kdy některý ze zvolených zastupitelů zemře nebo se vzdá z nějakých důvodů mandátu, neboť po volbách se vytvoří i pořadí náhradníků.

Jednou z hlavních výhod z hlediska geografického je vyloučení manipulace s volebními obvody, neboť veškeré hlasy se přepočítají na mandáty (doslovně platí pro čistý volební systém poměrného zastoupení). Bohužel v případě rozdělení celého území na menší volební obvody je manipulace s rozdělením volebních obvodů možná. Jednou z hlavních technik je právě rozdělení území na malé volební obvody, neboť pak se zvyšuje hranice pro vstup do zastupitelského orgánu. Například v Praze byl před volbami do obecních zastupitelstev zásluhou ODS zvýšen počet volebních obvodů z jednoho na deset. Zatímco v předchozích volbách stačila ke získání mandátu v zastupitelstvu zhruba 2% hlasů, ve volbách v roce křeslo nezískala strana, která neměla minimálně 10% všech hlasů.

Formování povolebních koalic je typické pro tento typ volebního systému, protože málokterá strana má šanci získat nadpoloviční většinu ve voleném orgánu. Právě tvoření koalic je slabinou tohoto systému. Vítězné straně, která reprezentuje velké množství voličů, musí při hlasování vypomáhat menší politické subjekty. Ty, ačkoli představují pouze malou skupinu obyvatelstva, tak významně promlouvají do politického a společenského dění a často za pomoc při prosazování některých návrhů žádají podporu svých často extrémních požadavků. Typickým případem tohoto nedostatku systému poměrného zastoupení je stát Izrael, kde se na vládě podílí menšinové extrémistické nacionální strany, které pak blokují mírový proces na Blízkém Východě.

Poslední variantou jsou systémy semiproporční (semiproporcionální, kombinované), které jsou kompromisem mezi typem většinovým a poměrným systémem. Tyto systémy se ovšem v praxi nepoužívají příliš často pro svoji značnou složitost. Jedním z typů semiproporčního systému je varianta, kdy volič disponuje dvěma hlasy, přičemž má k dispozici dvě kandidátky – jednu pro strany (volby podle systému poměrného) a jednu pro osobnosti (volby podle systému většinového) – tzv. systém paralelního hlasování (parallel system). Vyskytují se systémy paritní, kdy polovina voleného orgánu je vybírána systémem poměrného zastoupení a polovina většinovým systémem, nebo systémy s převahou jednoho či druhého způsobu volby. Častý je také způsob, kdy na základě výsledků většinového hlasování je určitá část křesel rozdělena mezi politické strany již po prvním kole.

Jinou variantou semiproporčního systému je systém nepřenosného hlasu (single non-transferable vote). V tomto případě volič disponuje jediným hlasem, ačkoli volba probíhá ve vícemandátovém obvodu. Například ve čtyř mandátovém obvodě stačí ke zvolení více než 20 % hlasů.

Kombinovaný volební systém je používán například v Maďarsku, kde je 176 poslanců voleno dvoukolovým většinovým systémem, 152 proporčním systémem na regionálních kandidátkách a 58 opět proporčním systémem, tentokrát na jediné celostátní kandidátní listině.