Kapitola 12. Geografie výroby

Obsah

Rozvinuté tržní ekonomiky

Geografie výroby se v systému věd nachází na pomezí geografických a ekonomických věd.

Základním pojmem z oblasti geografie výroby je světová ekonomika. Pod tímto pojmem rozumíme dynamický, polycentrický, heterogenní ekonomický systém, jehož jednotlivé prvky tvoří opět ekonomické systémy – tzv. národní ekonomiky. Vazby v takovém systému představují toky zboží a služeb. Okolí systému světové ekonomiky tvoří globální systém politický, který může ekonomiku ovliňovat pomocí embarg, válečních konfliktů nebo systému kolonialismu, a globální systém ekologický. Vztah světové ekonomiky a ekologického systému se v současnosti stává prioritním, díky úbytkům fosilních paliv nebo globálnímu oteplování.

Hlavním znakem současné ekonomiky je poměrně rychlá ekonomická globalizace, pro kterou je charakteristické stále menší možnosti národních vlád zasahovat do světové ekonomiky. Předstupněm globalizace ekonomiky byla její postupná integrace (v některých případech se internacionalizace chápe jako projev globalizace). Hlavním efektem globalizace je přechod od monopolů k transnacionalizaci, tedy k mezinárodnímu pohybu kapitálu a mezinárodním ekonomickým integracím. Mezi kladné vlastnosti transnacionalizace patří výměna materiálních a duchovních hodnot[44]. K záporným vlastnostem globalizace patří ignorování regulačních a adaptačních mechanismů jednotlivých národních společností. Zosobněním internacionalizace se stává Mezinárodní měnový fond[45] (MMF) založený roku 1944 v USA jako jedna z prvních mezinárodních ekonomických integrací. MMF, jehož zasedání proběhlov roce 2000 v Praze, sdružoval zpočátku 44 států.

Transnacionální společností sídlí z 90% ve vyspělých státech západní Evropy, východní Asie a Severní Ameriky, ze 7% v rozvojových státech a ze 3% v transformujících se ekonomikách. Největší podíl mateřských společností je v SRN (20%). Naopak dceřinné společnosti (pobočky, filiálky) se nachází ze 40% ve vyspělých státech, z 25% v rozvojových státech a ze 30% v postkomunistických zemích. Zatímco poměr v rozložení sídel nadnárodních společností se téměř nemění, pouze se zmenšuje počet společností, lokalizace poboček se v průběhu přelomu druhého a třetího tisíciletí postupně měnila. V současné době dochází k přesunu sídel poboček ze zemí střední Evropy do jihovýchodní Asie, především Číny.

Opakem internacionalizace je ekonomický nacionalismus, který spočívá v zavádění cel, různých omezení dovozu a vývozu nebo daní. Stále menší roli ve světové ekonomice hrají centrálně plánované ekonomiky (Korejská lidově demokratická republika a Kuba).

Vznik světové ekonomiky se klade do poslední třetiny 19. století. V této době je světová ekonomika postavená na principu kolonialismu. Ten představoval především ekonomickou závislost kolonie na mateřské zemi. Kolonialismus oslabil se ve 20. až 30. letech 20. století, kdy proběhla světová ekonomická krize.

Po druhé světové válce se světová ekonomika dělí do dvou větví. Socialistická ekonomika zasáhla patnáct státu socialistického bloku (SSSR, Čskoslovensko, Polsko, NDR, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko, Jugoslávie, Albánie, Kuba, KLDR, Čína, Mongolsko, Vietnam a Laos) a některé části systému socialistické ekonomiky převzaly i další státy – Egypt, Ghana, Chile, Afghánistán, Etiopie, Libye, Nikaragua apod. Významné rozdíly existovaly mezi tzv. sovětskou a čínskou variantou socialistické ekonomiky, přičemž Čína svůj ekonomický systém založený na socialistických vztazích dosud neopustila, i když postupně dochází ke stále větším modifikacím směrem k tržní ekonomice. Socialistická ekonomika zaznamenala v 50. a 60. létech poměrně rychlý vzestup, v 70. létech stagnaci, v 80. létech následovala prudká krize a počátkem 90. let přišel definitivní rozpad tohoto systému.

Vývoj tržní (kapitalistické) ekonomiky byl poněkud odlišný. 50. a 60. léta označujeme jako období relativní prosperity. Sice došlo vyvrcholení rozpadu kolonií, ale jednotlivé národní ekonomiky prosperovaly díky poválečné obnově. V 70. a 80. létech následovala ropná a potravinová krize, konec 70. let a 80. léta byla ve znamenína postupného růstu ekonomiky. 90. léta byla spojená opět s mírnou ekonomickou krizí, která byla spojená se spojováním obou větví světové ekonomiky (kromě Číny, Kuby a KLDR). V současné době začíná recese světové ekonomiky (kromě USA), na níž se nejvíce podílí transformující se národní ekonomiky,kterése stále více zapojují do globálního ekonomického systému. Mezi největší současné problémy světové ekonomiky patří růst nerovnoměrného rozložení bohatství, neboli tzv. konflikt mezi severem a jihem. Některé důsledky tohoto konfliktu můžeme zaznamenat na globální (zadlužování afrických států), regionální (ekonomicky slabší jižní křídlo Evropské Unie) i na národní (hrozící oddělení ekonomicky prosperující severní Itálie – Padánie od zbytku státu) úrovni.

Hlavními ukazateli ekonomické vyspělosti jsou hrubý domácí produkt (HDP) a hrubý národní produkt (HNP). Oba údaje jsou udávány v amerických dolarech (USD), většinou v přepočtu na počet obyvatel.

Jednotlivé státy v rámci svého ekonomické vývoje prochází následujícími fázemi – fáze zemědělská, fáze průmyslová a fáze služeb; často se používají anglické názvy agricultural, industry, services a příslušné zkratky A, I, S. Státy se pak dělí do šesti skupin podle podílu složek A, S, I (například ekonomika typu ASI, znamená že převažuje zemědělství a na posledním místě se nachází průmyslová výroba). Současné rozdělení národních ekonomik:

Jinou možnost klasifikace ekonomiky představuje její rodělení do tzv. ekonomických sektorů. Hovoříme o třech základních sektorech:

Vzhledem k posunům v současné ekonomice a ke zhodnocování služeb (v současnosti mají zhruba poloviční podíl na světovém HDP, zaměstannost ve světě asi 23% - přičemž obě čísla neustále rostou) a informací někdy také hovoříme o kvartérním sektoru (věda, vzdělávání), sektoru kvintérním (sociální služby), sexterním sektoru (informace).

Znakem současné ekonomiky, o němž jsme se dosud nezmiňovali, je přechod od extenzivní ekonomiky založené na zvyšování těžby surovin, stavba nových provozů, zvyšování počtu zaměstnanců, rozšiřování pozemků apod., k ekonomice intenzivní – uplatňování nových vědecko-technických poznatků za stávajících podmínek.

V současnosti také roste podlí mezinárodního obchodu (export, import). Nejvíce se vyváží stroje a dopravní zařízení, pak kovy, dále chemikálie a textil. Vyspělé země mezi sebou realizují 66% zahraničního obchodu, Evropa 45%, Severní Amerika 20%, Asie 20%, Austrálie a Oceánie 7%, Latinská Amerika 5%, Afrika 3%.

S ekonomikou také úzce souvisí tzv. globální problémy lidstva. Rozlišujeme problémy intersociální (vzájemné působení sociálně-ekonomických systémů; konkrétně odstranění nebezpečí světové války, překonání ekonomické zaostalosti rozvojových zemí, přestavba systémů mezinárodních vztahů, pozitivní využívání a řízení vědecko-technického pokroku), problémy přírodně-sociální (harmonizace vztahu společnosti a přírody; konkrétně racionální využívání přírodních zdrojů, nové potravinové zdroje a výživa, demografie, ekologie, využívání oceánů, polárních oblastí a kosmu), problémy antroposociální (odstraňování sociální nerovnosti, vzdělání, zdravotní péče, urbanizace, rozvoj dopravy, kultura, lidská práva). Na počátku 70. let bylo evidováno zhruba 6-8 globálních problémů, v současné době hovoříme o 20-25 zásadních globálních problémech lidstva.

Rozvinuté tržní ekonomiky

K zemí s rozvinutou tržní ekonomikou počítáme zhruba 35 až 40 států. Rozvinuté tržní ekonomiky jsou soustředěny do tří hlavních center – japonské, americké a evropské (viz kapitolao mezinárodních integracích) centrum. Mezi společné charakteristiky rozvinutých tržních ekonomik řadíme specifickou strukturu HDP (3% zemědělství, 33% průmysl, 64% služby), vysoký podíl na celosvětovém HDP (80%), vysoký podíl na světovém vývozu (67%), vysoký průměr HDP (22 900 USD, přičemž celosvětový průměr je 4 400 USD), velká koncentrace ekonomické výkonnosti na malé ploše a široké využívání ekonomické transnacionalizace. Obecně můžeme ríct, že Evropa stagnuje, Amerika je v poklesu a Japonsko na vzestupu.

Tabulka 12.1. Rozvinuté tržní ekonomiky

 evropské centrumamerické centrumjaponské centrum
Počet obyvatel (mil.)369260125
Hrubý domácí produkt (mil. USD)8 4206 9525 110
Hrubý domácí produkt na jednoho obyvatele (USD)22 84026 41521 823
Podíl na světovém HDP32,1%26,7%19,5%
Podíl na světovém vývozu40,6%11,6%8,8%
Podíl světovém dovozu37,4%15,2%6,6%

Japonské centrum

Jde o nejhomogennější a také nejrychleji rostoucí region. Po druhé světové válce zničená japonská ekonomika začala s pomocí USA[46] budovat především těžký průmysl – uhelný průmysl, ocelářství, energetického průmyslu a loďařství. Teprve v polovině 50. let začala orientace japonské ekonomiky na export. Rozvíjely se především provozy spojené s petrochemií, rafinací ropy, ocelářstvím, automobilovým a leteckým průmyslem. Další etapou ve vývoji japoského hospodářství byla orientace na elektroniku a později vývoz know-how, technologií (dříve často získávané tzv. zpětným inženýrstvím), vývoz kapitálu (Japonsko je světový věřitel číslo jedna) a služeb. V současnosti je japonské hospodářství založeno na produkci elektroniky, výrobě dopravních prostředků, kancelářských zařízení, obráběcích strojů a optických přístrojů.

Důvody vysoké orintace japonského hospodářství na export byly následující: malý vnitřní trh, malá palivová, surovinová a potravinová základna (Japonsko dováží suroviny a potraviny především z Nového Zélandu, Austrálie, Perského zálivu). Tyto nevýhody jsou kompenzovány aktivní účastí Japonska na mezinárodní spolupráci – kromě dovozu potravin a surovin, je mezinárodní spolupráce Japonska a ostatních zemí založena na výrobě polotovarů (subdodávek), které si japonské firmy nechají vyrábět v méně rozvinutých zemích jihovýchodní Asie (tím je umožněn i hospodářský vzestup těchto zemí). Zároveň jedním z hlavních trendů japonského hospodářství je orientace na hospodářskou soběstačnost.

Rychlý vývoj japonské ekonomiky umožňuje především typická japonská povaha – vysoká spořivost, pracovitost a specifické kulturně-sociální zázemí. Rizikem globalizace ekonomiky je především hrozící ztráta typické japonské kultury.

Americké centrum

Také americké ekonomické tvoří poměrně homogenní region – Spojené státy americké a Kanada. Důvody pro vznik silné ekonomiky můžeme spatřovat v příznivých geograficko-ekonomických podmínkách: relativní dostatek materiálních zdrojů, příliv kvalifikované, dynamické pracovní síly (přistěhovalectví) a rozsáhlý trh. Tento region měl také nejlepší startovní pozice po druhé světové válce (došlo k oslabení ostatních center, americké centrum nemělo zničené vlastní hospodářství, výroba i vývoj technologií byly katalyzovány válkou). Americká ekonomika rostla i při dalších válečných kofliktech – Korea, Vietnam, Perský záliv, Jugoslávie, Afghánistán nebo Irák.

Ačkoli americký region hraje klíčovou roli ve světové ekonomice, je paradoxem pasivní obchodní bilance ekonomiky tohoto regionu. Pasívní obchodní bilance souvisí s rozvinutým vnitřním trhem a přílivem kapitálu ze zahraničních filiálek amerických firem.

V současnosti je hlavním trendem americké ekonomiky uzavírání bi-, tri-, regiolaterálních smluv (tedy nikoli celosvětová řešení) – např. NAFTA (USA, Kanada, Mexiko).



[44] V některých přpadech je legitimní si položit otázku, zda mají takové výměny pozitivní efekt, neboť i v této oblasti platí pávo silnějšího, například poameričťování některých menších specifických kultur. Tímto způsobem dochází nenahraditelným ztrátám například v tradiční japonské kultuře.

[46] USA byly pro svoji pomoc japonské ekonomice motivovány především narůstajícím významem SSSR v Asii. Ekonomicky silné Japonsko mělo tvořit pritváhu SSSR v Asii.